13. 4. 2005, pátek, 16:07

Světlo přenosového zařízení rozzářilo celou místnost s bránou a chvíli na to stanula na Atlantis první skupinka nových členů expedice a major Lorne, který už byl řekněme staronový, ale jehož úkolem bylo dohlédnout na celý průběh trasportu. Adriana v první chvíli zamrkala, aby rozehnala mžitky před očima a v té druhé si uvědomila, že ne vše ohledně jejího přenosu dopadlo naprosto perfektně. Než jí došlo, že pevně na zemi stojí pouze jednou nohou a ta druhá se jen tak fláká ve vzduchu za okrajem schodu, už ztrácela rovnováhu a přapadávala dolů. Z leknutí, že se stane něco jejímu kaktusu, pustila knihy odhodlaná bránit jej třeba svým tělem, ovšem za předpokladu, že její tělo nespadne na zem až po kaktusu, což by více než pravděpodobně znamenalo jeho zalehnutí. Cítila, jak se pod váhou zavazadla pomalu klátí k zemi, když ji někdo pohotově chytil za paži a vrátil jí její ztracenou rovnováhu. Otočila se k dotyčnému a vděčně na něj pohlédla. Znala tohoto člena expedice jen sběžně, měla pocit, že se s ním už jednou bavila, ale jméno jí vypadlo.
"Děkuju," věnovala mu úsměv a až teď si všimla, že doktorka Weirová celou dobu něco vykládá. Hádala, že se jedná o přivítání, ale co přesně v něm zaznělo si vůbec nevybavuje. Ale tak nějak jí na tom nezáleželo. Byla dokonale hypnotizovaná místností a hlavně bránou. Teprve teď ji viděla poprvé a připadla jí, jak to říci, tak nějak jako normální brána... projdete na druhou stranu, no a? Jenže při představě, že v tomhle případě znamená projití na druhou stranu projití na několik tisíců světelných let vzdálenou planetu, se jí zatočila hlava. Ten pohled byl úchvatný, stejně jako celé tohle město. Nikdy neviděla něco tak úžasného.
Chvíli na to Weirová domluvila a nařídila několika vojákům, aby se ujali nových spolupracovníků a zavedli je do jejich pokojů. Adriana následovala jednoho vojína ještě společně s několika dalšími nováčky.
Atlantis - chodby

Žena, která se představila jako Dr. Elizabeth Weir, je uvítala na základně, popřála jim mnoho zdaru a úspěchů při plnění jejich misí. Hned po proslovu se musela s oním vojákem rozloučit a následovala pověřenou osobu, aby jí a pár dalším lidem ukázala pokoje.
Atlantis - Soukromé pokoje

Bylo to zajímavé, světlo ji muselo rozložit a zase složit. Nějak jí to nešlo do hlavy, pravda, nějak se jí z toho zatočila hlava. Myslela se, že asi umře. Když se konečně uklidnila, tak otevřela oči. Před tváří jí stála mladá žena. Představila se jako doktorka Weirová. Daniela se zmohla jen na: "Promiňte, madam." Žena se zvonivě zasmála. Popřála jí hodně štěstí a poslala ji s nějakým vojákem do pokoje. Daniela se ani nehla. Zírala na bránu, na celou řídící místnost. Byla jak omámená. Bylo to nádherné, cítila, jak ji město vítá. Tenhle pocit ji šimral až na konečkách prstů. Zatočila se jí hlava, avšak zachytila se jednoho z vojáků.
- Soukromé pokoje