13. 4. 2005, pátek, 16:18

Procházeli nějakou chvíli městem, které Adrianě připadlo snad nekonečně velké. Přeci jen ale dorazili do míst, kde se nacházely osobní pokoje členů expedice. Vojín četl postupně jména a ukazoval příslušným lidem jejich pokoje. Když přečetl Adrianino jméno, jen naznačil rukou jedny z těch vzdálenějších dveří a dál se věnoval posledním jménům na seznamu. Adriana si připadala jako ve škole v přírodě, kdy učitelky postupně rozdělují pokoje jednotlivým žákům. Nad touhle představou se nemohla pousmát a poslušně zamířila ke dveřím svého pokoje.
Atlantis - Soukromé pokoje - Pokoj Adriany

Adriana vyšla ze svého pokoje na chodbu a vydala se na obchůzku s cílem najít nejdůležitější místnosti. Neušla ale ani pár metrů, když si uvědomila, že vlastně za boha neví, kudy by se měla vydat. Porozhlédla se kole sebe, ale nebyla tu ani noha. Ani ten vojín, co je dovedl k pokojům, tu nezůstal, což od něj nebylo zrovna nejvhodnější, vzhledem k tomu, že všichni nováčci teď byli prakticky uvězněni ve svých pokojích. Pochybovala, že by si někdo pamatoval cestu zpět, natož tak někam, kde ještě nebyli.
Zase si připadala ztracená. Problém byl v tom, že Atlantis byla ještě větší a pro ni ještě neznámější jako Daedalos a k její smůle tu nebyl kapitán Kleinman, který by ji diskrétně zachránil. Jenže co teď bude dělat? Je vůbec rozumné, začít se tu jen tak potulovat? Jenže co jí zbývalo? Sedět v pokoji, dokud pro ni nikdo nepřijde? A tak prostě pokračovala stále rovně, pokoušejíce si vzpomenou na cestu zpět do místnosti s bránou.
Nějakou dobu bloudila chodbami a stále nemohla na nikoho narazit. Měla pocit, že v tomto městě je nějaká stovka lidí, ale kam se najednou všichni schovali? Opět ji lehce přepadala panika. Představa, že se tu někde ztratí, nebyla zrovna lákavá a obzvlášť, když si uvědomila, že vysílačku nechala ve svém pokoji, kam už bohužel taky netrefí. Pomalu se jí tu přestávalo líbit a to tu byla teprve první den a ještě ne ani půl hodiny.
Opět zahnula někam za roh a stále více pociťovala nervozitu. Nevěděla, co od tohoto města čekat, ale co slyšela, nebylo vždy lákavé a hlavně bezpečné. Najednou zaslechla zvuky kroků vycházejících zpoza dalšího rohu chodby. Oči se jí rozšířily nadějí a vyrazila vstříc osobě, která jí snad dovede kamkoli, kde bude více živých existencí než ona a nějaké ty mikoroby na stěnách Atlantis. Jak tak nadšeně vrazila za roh, málem narazila do právě příchozího majora Lornea.
"Paní doktorko, co děláte v téhle části města?" podivil se Evan.
"Co tu dělám? Prohlížím si město!" trochu úsečně odvětila, ale přesto byla ráda, že potkala zrovna jeho. Dodatečně mu věnovala omluvný úsměv a pozorovala jeho lehce pobavený, ale velice potěšený výraz v obličeji.
"Tak to je jiná," přikývl Lorne, "a směl bych vám dělat průvodce?" decentně naznačil, že ji zavede kamkoli, kam si bude přát a konečně ji vyvede z tohoto bludiště.
"Kdybyste byl tak laskav," souhlasila Adriana a ani se nesnažila skrýt úlevu. Co víc si přát? Konečně měla jistotu, že se dostane tam, kam potřebuje a ještě ji tam zavede takový zajímavý chlap. Adriana se pousmála a prozradila majorovi, kam její kroky míří.

Už se skoro deset minut pachtila chodbami... Dokonce se i tří lidí zeptala na směr... první měl očividně hodně dobrou náladu a poslal ji na ošetřovnu... druhý (nějaký doktor) ji navedl správným směrem, ale na čtvrtém schodišti nejspíš špatně odbočila a opět "tápala v temnotách" jasně osvětlených chodeb mimozemské základny Atlantis, na které byla první den, ale že by pro nově příchozí na stěnách visely orientační plánky?!
Onii ssi ssnad oprravtu mysslí, še jssem všševětoucíí. Kam jssem to kšerrtu zasse doššla! Nikte nikto! To chcii vitět, jesstli sse tu někty vysnám. povzdechla si a na dalším rozcestí zahnula vlevo... a světe div se, když míjela nějaké dveře, vycházeli z nich lidé, kterých by se mohla přeptat na cestu, což už ale vůbec nebylo třeba, protože vycházeli z jídelny! Enfin! vydechla si.
Jídelna

Adriana poslušně následovala kroky majora Lornea, který jí cestou ukazoval různé místnosti jako například jídelnu, což byla velice podstatná informace. Stále více byla ohromená velikostí tohoto místa. Nikdy neprocházela větším komplexem, měla pocit, že na Zemi snad ani nic většího být nemůže. Bylo to fascinující.
Tiše zírala po stěnách a místnostech, když po chvíli zahlédla majorův úsměv na tváři.
"Co?" nechápala ten výraz.
"Nic... jen... ten váš zaujatý výraz..." nejistě pronesl a odvrátil od ní oči.
Adriana se pousmála. "Aha," jen tiše odvětila a pokračovala v obhlížení tohoto místa. Tenhle konec města už byl mnohem lidnatější, než v okolí jejího pokoje. Vepředu zahlédla Meredith Blackovou. Něco vykládala jednomu členovi expedice, který na ni z nějakého důvodu nechápavě koukal. Tak jí napadlo, jestli náhodou nemá stejný problém jako ona, jestli třeba taky nehledá cestu. Jenže Evan zahnul do jedné z postraních chodeb a Adriana nehodlala za žádnou cenu ztratit tohoto cenného průvodce a spěšně jej doběhla, aby jí náhodou někde nezmizel.
"Asi nemá cenu se vás ptát, jak se vám tu líbí," pronesl major jen tak, aby řeč nestála. Přeci jen už mezi nimi vládlo menší chvíli napjaté ticho.
"Je to tu úžasné," s nadšením malého dítěte vydechla. Major Lorne jí věnoval další ze svých úsměvů a ona mu jej velice ráda oplatila.
Atlantis - ošetřovna

No úžasný. Díky Alexi, že jsi se mě před Sheppardem tak zastal. To jsem od tebe opravdu neočekávala. Aha, to budou ti noví, co přiletěli, pomyslela si když míjela skupinu zjevně ohromených lidí, které neznala. Hlavně, že se teď vtíral k doktorce. To mu tak budu věřit, že to udělal ze slušnosti. Já za to nemůžu, že to dneska nešlo podle jeho představ. Zlost si taky mohl vylít na někom jiném... Já chci už tu sprchu. Jsem celá od prachu a pavučin..., zabočila ke svému pokoji.
Atlantis - Soukromé pokoje - Pokoj Sofie

Sotva vyšla, tak se srazila s nějakým člověkem.
"Pardón, já se vám velice omlouvám. Neviděl jsem vás. Víte momentálně jsem přiletěl a ještě se tady nevyznám," omlouval se neznámý.
"To vidím," ironicky pravila Sofie.
"Dovolte abych se představil. Jsem George Lenters, pomocný technik a vy?" snažil se konverzovat Georg, když se vydal stejným směrem jako Peletierová.
"Sofie Peletierová," odbývala ho.
"Vy jste zřejmě voják, že? A jaké hodnosti?" nenechal se odbýt.
"Jsem poručík," z hluboka se nadechla Peletierová, hlava ji bolela stále víc.
"Á, tak poručík. Teda řeknu vám, že...," nedomluvil Lenters.
"Podívejte, já opravdu nemám náladu na to, abych se tady s vámi vybavovala, takže pokud by jste dovolil," s těmi to slovy ho nechala uprostřed chodeb samotného. Však on ho někdo dřív nebo později najde...
Konečně došla k ošetřovně.
Atlantis - Ošetřovna

Larisa zrovna zahýbala za roh, když uslyšela známý hlas. "Zdrastvujtě, Larisa Fjodorovna."
Přidal se k ní jeden z ruských vojáků, poručík Vlaščenko.
"Ááá, zdrastvujtě, Ivan Andrejevič. Jdete do služby?"
Ivan Andrejevič se na tímto výhledem do budoucnosti zakřenil. "Da. Co se vám stalo?"
"Ále, na MX-4380 jsem zkoušela gravitaci."
Poručík se zasmál. "Vidím, že je tam pořádná gravitace."
"Na můj vkus až moc," došli k místu kde se chodby dělily. Larisa zahnula doprava. Ještě předtím se stačila rozloučit. "Da svidaňa, Ivan Andrejevič, a přeji klidnou službu."
"Da svidaňa." Poručík se vydal opačným směrem, patrně k jednomu z mála transportéru na Atlantis.
Antikové museli asi rádi chodit pěšky, proletělo jí hlavou když se nad otázkou transportérů zamyslela. Když jich postavili tak málo.
Tohle dumání ji vydržel až do doby, kdy stanula před dveřmi svého malého království.
Atlantis - Archeologické oddělení