13. 4. 2005, pátek, 19:01

"Bezva, přišli jsme jen tak tak," utrousila spíše pro sebe Sofie. Zvednutím ruky pozdravila podplukovníka a zamířila k židli, která se zdála být co nejdál od Shepparda. Larisa si sedla vedle doktora McKaye, Alex s Evanem na zbývající volné židle. Jediný kdo stále chyběl, byla doktorka Weirová. Poručík se podívala ke dveřím, měla pocit, že s nimi nakonec jde jak Meredith tak i doktorka Keenanová.
"Zůstaly před zasedačkou," prozradil ji major když viděl její pátravý pohled.
"Aha...," poznamenala Sofie, když do místnosti právě vstoupila doktorka Weirová, všichni si stoupli na pozdrav. Doktorka ji pokynula, aby se usadili.

"Omluvte menší zpoždění," řekla doktorka Weirová na uvítanou a posadila se. Ostatní co ještě stáli si z ní vzali příklad a sedli si. "Můžeme začít."
Slova se ujal podplukovník Sheppard. "Potvrdilo se, že v okruhu 200 kilometrů MX-4380 je neobydlená a dalo by se na ní zřídit nové alfa stanoviště."
Podplukovník mluvil ještě několik minut, než předal slovo vědeckým pracovníkům, aby přednesli své závěry ohledně MX-4830. Jako první začal doktor McKay, jehož vědeckému výkladu rozuměla Larisa každé desáté slovo a k tomu ještě jen spojky a předložky. Následoval doktor Adams se svými zvířátky a poté Katie s kytičkami. Z jejich výkladu už Larisa něco pochytila.
Larisa se svým výkladem přišla na řadu poslední. "Asi půl kilometru od řeky se nachází třináct ruin kamenných domů, kde jsem provedla povrchový sběr, při kterém jsem našla několik střepů nádob. Osada zřejmě byla zničena při wraithské sklizni asi před jedním nebo dvěma tisíci lety. V jednom domu jsem nalezla otvor do podzemních katakomb, které místním sloužili jako útočiště před Wraithy. Ale při posledním útoku na ně Wraithi nejspíš přišli a to znamenalo konec. V katakombách jsme objevili nejdříve kostru Wraitha a člověka, pak asi svě kostry Wraithů a jednu lidskou a v jeskyni dále pak tři Wraití kostry. Na jedné stěně taky byla nalezena nástěnná malba, jenž znázorňovala sklizeň. S vaším dovolením, doktorko, bych ráda pokračovala v podrobnějším výzkumu."
Weirová se na ni skepticky podívala. "Se zlomenou rukou? Nebylo by moudřejší počkat?"
"Máte pravdu. Se sondáží bych raději počkala až se uzdravím, ale zakreslené kostry bych nejraději měla už zítra, aby mohla poručík Peletierová začít ve svém výzkumu."
Weirová se zvědavě podívala na Peletierovou. "Poručíku?"

Před zasedačkou

citace :

Adriana přešlapovala na místě a cítila se stále nervóznější. Uběhly jen dvě desítky minut, ale ona měla pocit, že tam jsou přinejmenším půl dne. Meredith jí pokaždé jen věnovala uklidňující úsměv, na který ona odpověděla další dávkou nejistoty.
"Co tam můžou tak dlouho dělat? Myslíš, že už skončili?" položila tyto otázky spíše sama pro sebe, jen na ni nebyla schopna odpovědět. Nakonec se opartně nahnula k jedněm z velkých dveří a přitiskla k nim ucho.
"Nic neslyším," konstatovala Adriana. Buď už opravdu skončili, nebo jsou ty dveře dokonale zvukotěsné.
"Vážně?" podivila se Meredith a stoupla si vedle Adriany a zaujala stejnou pozici s uchem na dveřích.
"Jsem ti to říkala," šeptla Adriana a ani nevěděla, proč vlastně šeptá. Snad z obavy, aby ji nikdo na druhé straně dveří neslyšel.
Stály tam tak jen několik málo vteřin, během kterých se ale před zasedačkou zastavilo několik málo členů expedice. Někteří jen zartěli hlavou a pokračovali dál, jiní ovšem nepřemohli vlastní zvědavost a tak chvíli na to byly prakticky všechny dveře, krom těch krajních, plně obsazeny lidmi, kteří poslouchali ticho linoucí se ze zasedačky.
"Eh," vydechla jen Adriana, když si konečně všimla všech těch lidí. Chvíli na ně zaujatě koukala a několik málo vteřin na to se snažila v sobě udusit smích. Tohle je jasný antropologický důkaz toho, že člověk jako inteligentní jedinec přeci jen nedokáže potlačit své pudy, které ho nutí chovat se stejně tak, jako zbytek stáda... dobrá davu, chcete-li.

Miluju rychle utnuté porady, v duchu si povzdechla Larisa. No, aspoň budu škemrat mezi čtyřma očima. A vyrazila k doktorce Weirové.
"Madam," pokračovala, když jí Weirová, která něco probírala s podplukovníkem, vzala na vědomí, "můžu s vámi ještě mluvit?"
"Co máte na srdci, doktorko?"
Larisa se zhluboka nadechla. "Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu bych chtěla zítra na výzkumu i novou antropoložku, doktorku Keenanovou."
Weirová se na Larisu zamračila. "Víte jaké jsou předpisy."
"Ano, ale bylo by to jen na zítřek na zakreslení těch koster, pak může být v karanténě jak dlouho budete chtít."
Vedoucí expedice se na ní podívala. "A co na to říká ona?"
"Souhlasí," usmála se Larisa. "Myslím si, že je i celkem nadšená."
Weirová přesunula pohled z Larisy na Shepparda. "Co si o tom myslíte vy, podplukovníku?"
"Pokud se bude držet pokynů a nebude nikam chodit sama, že doktorko?" Rýpnul si podplukovník do Larisy, která cítila, že začíná rudnout, ohledně jejího dnešního chování. "Tak v tom nevidím žádný problém."
Archeoložka si v duchu vydechla, že ji podplukovník Sheppard její plány nezkazil.
Doktorka Weirová přikývla. "Dobrá tedy. pro žítřek udělám vyjímku."
Larisa se zaradovala. "Da, spasiva." Vybafla na Weirovou rusky, ale pak raději promluvila ještě anglicky. "Díky, madam."
"Ale nezvykejte si, po zítřku bude v karanteně jako všichni ostatní," varovala ji ješte Weirová.
"To po vás ani nechci," ujistila ji Larisa a rozloučila se.
Potom se obrátila ještě na Shepparda. "Podplukovníku?"
"Ano, doktorko."
"Požádala jsem i majora Lorna, aby šel s námi. Tak se ptám ještě vás."
Sheppard se ušklýbl. "Potom, co s mámi může jít nový člen expedice, tak v Lorneovi nevidím žádný problém."
Larisa se usmála. "Fajn, díky."

Poručík se podívala na hodinky, už uběhla skoro půl hodina. Krátkost porady ji upřímně udivila, ale na druhou stranu byla ráda. Vzpomněla si, že před zasedačkou čekají obě nové "spolupracovnice".
"Eh...pane pokud dovolíte, tak půjdu dělat společnost doktorce Keenanové a slečně Blackové," řekla majoru Lorneovi.
"Co...?" nejprve se mírně podivil, ale hned dopověděl: "Samozřejmě."
Sofie se usmála, momentální roztržitost Evana jí přišla roztomilá. Kapitán s majorem zatím přešli na další téma, které se samozřejmě týkalo dění na Zemi a průběhu letu Daedala na Atlantis. Rodney ještě řešil nějaké věci s Katii a Adamsem. Když procházela kolem doktorky Weirové zaslechla něco o zítřejší misi a karanténě. Nijak tomu nevěnovala pozornost. Došla ke dveřím a otevřela je. V první moment se zůstala stát jak solný sloup a jen pozorovala kolik lidí bylo před zasedací místností. Někteří vypadali jakoby si právě vzpomněli, že mají něco na práci, jiní se o to ani nesnažili. Porozhlédla se a uviděla doktorku Keenanovou, která vypadala, že se náramě baví. Meredith se jí v té spleti lidí nepodařilo najít. Vlastně spíš si je našla po chvíli ona.
"Co se tu proboha děje?" pobaveně se zeptala Adriany, když k ní došla.

"Tomu se říká davové chování, což je velice zajímavý antropologický úkaz," vysvětlila odborně Adriana, ale ještě nezapomněla dodat: "To víte, někdo je zvědavý, co se děje za dveřmi a ostatní jsou hned také."
"Porada skončila?" ještě se otázala, když viděla stále trochu vyjevenou Sofii, jak mlčky stojí mezi dveřmi.

"Tak co ruka?" Zeptal se podplukovník, když se vzdálili od přesvědčené Weirové.
"No, mám ji zlomenou," dala se do vysvětlování Larisa. "Teda přesněji, jedna kost je zlomená a druhá nalomená. Takže se to bude déle hojit. a archeologický výzkum na PX-4380 bude muset počkat."
"Takže zítra půjde jenom o nějaké to zakreslování?"
"Přesně," přikývla, "a ještě se musí prozkoumat zbytek katakomb."
"Zbytek?" Podivil se Sheppard.
"Ano, jsou dost rozlehlé," řekla archeoložka.
Zrovna vyšli před zasedačku, když si Larisa všimla malé skupinky stojící u druhých dveří. "Pojdťte podplukovníků, seznámím vás s několika novými členy na atlantis. Je mezi nimi i nová antropoložka." A vyrazila ke skupince následovaní Sheppardem.

"Lidé se holt chovají silně předvídatelně, ale je pravda, že takovou účast na odposlechu u dveří jsem tedy nečekala. Já vlastně nečekala vůbec žádnou," zasmála se Adriana a pozorovala Sofiin pobavený výraz.
"Tak to vám věřím, doktorko," přikývla poručík Peletierová.
"No, eh... měla bych menší prosbu. Tak nějak se nemohu hnout z místa, bez toho, aniž by mi nehrozilo ztracení se, ale velice ráda bych viděla své pracoviště, kam jsem ještě neměla tu možnost zavítat," naznačila doktorka Keenanová, že by se jí hodil nějaký ten průvodce. Poručík Peletierová je výborný adept, ačkoli major Lorne je major Lorne. Jenže v tuhle chvíli nepotřebuje zbytečné rozptýlení a s poručíkem si velice dobře rozumí. "A také bych se ráda podívala na vaše pracoviště," ještě dodala, když si vzpomněla na jejich nedávný rozhovor.
Adriana koutkem oka zahlédla doktorku Volkovovou, zdálo se, že míří společně ještě s jedním mužem tímto směrem, ale zatím tomu nevěnovala velkou pozornost, netrpělivě vyčkávala odpovědi od poručíka.

"Samozřejmě, že vám vaše pracoviště ukážu," usmála se Sofie. "Ovšem se obávám, že s mým pracovištěm to dnes vypadá bledě... Ono abych to vysvětlila, tak skoro všude mám nákresy a schémata. Nevím, jestli by jste zrovna chtěla vidět tohle," zvedla tázevě ramena poručík. Podíval se směrem k zasedací místnosti a viděla, že k nim směřuje doktorka Volkovová a Sheppard. "Ach jo, já se ho snad dneska nezbavím," spíše šeptla pro sebe, ale doktorka Keenanová ji slyšela.

Adriana jen nepatrně pozvedla obočí nad poslední Sofiinou poznámkou. Očividně toho člověka neměla dvakrát v lásce, ale budiž, každý jiný názor jí pomůže dotvořit ve výsledku ten její, i když je víc než zaujatý.
"To je v pořádku, nebráním se novým poznatkům, takže bych byla velice ráda, kdybyste mi ukázala své nákresy," zareagovala na předešlou větu a snažila se na sobě nedát znát, že slyšela tu poslední. Bohužel, na to už bylo očividně pozdě. Ale i snaha se cení.

"Fajn," přikývla poručík. Zřejmě jsem to řekla moc nahlas, pomyslela si podle výrazu doktorky Keenanové. To už k nim přišel podplukovník a doktorka Volkovová. Larisa se nestihla ani nadechnout a Sheppard spustil:
"Zdravím, jsem podplukovník John Sheppard, velitel ochrany na Atlantis," představil se a usmál na doktorku. Podal ji ruku. "Velice mě těší, že vás poznávám." Sofie se jen nepatrně ušklýbla a raději se začala věnovat Meredith.

"Také mě velice těší. Adriana Keenanová, nová antropoložka," představila se a přijala podávanou ruku. Jen tak chvíli stála a blbě se usmívala. Tak nějak nevěděla, co by měla říct dál. Ne, že by to ale podplukovníka nějak trápilo. Pořád šilhal po doktorce Volkovové, což se nedalo přehlédnout. Když se nakonec vzpamatoval, pronesl s patrnou nedůvěrou: "Takže vy jdete zítra s námi."
"Už to tak bude," trochu stroze pronesla. Nemohla si pomoct, ale měla pocit, že podplukovník Sheppard z toho není zrovna dvakrát nadšený, ale kdo ví, do hlavy mu nevidí.
"Hm, antropoložka, co je vlastně přesně vaší prací?" snažil se projevit zájem, zatím co si ho ostatní nijak nevšímali.
"Mou prací? Analýza lidských kostí a vše s tím spojené, jinak se také zajímám o kultury a jejich historický a antropologický vývoj."
"To zní zajímavě," pokýval hlavou Sheppard.
"Jo, to máte pravdu, spousta rozkládajících se mrtvol a hromady kostí... zajímavé, opravdu," s lehkou ironií pronesla a sledovala podplukovníkův výraz, kterého svým prohlášením vyvedla z míry.
"Eh, aha... budete se muset seznámit s Teylou Emmagan, je to vůdkyně jedné z místních populací a členka mého týmu," pronesl teatrálně a věnoval Adrianě úsměv.
"To je milé," odvětila s umělým úsměvem, kterého se momentálně nemohla zbavit.

Při čekání před zasedačkou a následném odposlechu s několika dalšími připojenými členy expedice si všimla povědomé tváře jen dva kroky od místa, kde stála a protože ji až tak nebavilo poslouchat ticho linoucí se zpoza dveří, šla si popovídat s bývalým spolucestujícím z Daedala u kterého si zaboha nemohla vybavit jméno.
Po chvíli, když jednání skončilo a lidé se začali opět rozcházet se s Jimmym (jak se ona povědomá tvář jmenovala) vrátila se zpátky k Adrianě, ke které se mezitím připojila i Sofie a o něčem diskutovaly. Za moment zahlédla i Larisu doprovázenou nějakým důstojníkem, jak míří jejich směrem. Jim, když si muže všiml se narychlo rozloučil bez udání důvodu a rychlým krokem se vydal nazdařbůh chodbami.
Meredith si nemohla nevšimnout výrazu Sofie, který na přicházejícího vojáka vrhla a dala se do řeči s ní, jenom aby se mu vyhnula, jak si sama myslela.

Sofie se začala dusit smíchem. Opravdu se nešlo nesmát, pro poručíka, dokonalé odpovědi doktorky Keenanové a rozhozenému výrazu podplukovníka. Naoko si mírně odkašlala, aby to nevypadalo, že se směje Sheppardovi. Přece jen je stále její nadřízený.
"Paní doktorko, pokud by vám to nevadilo, tak bych vám teď ukázala vaše nové pracoviště. Jak jste mě před okamžikem žádala," pronesla vážně, když si všimla, že doktorka není nějak nadšená z vedeného rozhovoru. Ani se jí nedivila. Podplukovník vypadal nějak podobně, ale to přičítala k tomu, že se ještě úplně nevzpamatoval z odpovědii doktorky Keenanové. "Pane," obrátila svou pozornost na Shepparda.
"Jistě, ... doktorko Volkovová nemáte chuť na kafe?" neohrabaně se zeptal Larisy. Ta přikývla. Poručíkovi připadalo, že byla i ráda.
"Tak jdeme," ukázala směr doktorce Keenanové. "Přidáte se k nám, Meredith?" tázavě koukla na doktorantku Blackovou, která momentálně sledovala vycházající hlouček ze zasedací místnosti.
"Ráda, tedy když mi pak ukážete, kde mám vlastně pokoj," usmála se Meredith.
"Samozřejmě," oplatila jí usměv Sofie.
Antropologické oddělení

Než se Larisa pořádně rozkoukala, byla skupinka ta tam a ona zůstala sama s podplukovníkem.
"Půjdem?" Zeptal se Sheppard.
"Ahh, jistě podplukovníku," vzpamatovala se Larisa a společně zamířili do jídelny.
Atlantis - Jídelna