13. 4. 2005, pátek, 19:46

Adriana po kratším bloudění na Atlantis, tedy spíše ona a pravděpodobně ještě Meredith se cítila ztracená, poručík Peletierová šla suverénně za svým cílem, dorazila do svého nového pracoviště. Nedalo se říci, že se jedná o velký prostor. Byla zvyklá na mnohem větší, ale nebylo to nejhorší. Její pracoviště se skládalo ze tří místností, z čehož dvě byly prakticky jedna, jen odděleny schodem, tudíž působily jako dvě. Poslední místnost už měla i dveře. V tu chvíli Adriana věděla, že ať tam bylo doteď cokoli, od nynějška tam bude její pracovna a ani všichni bohové tomu nezabrání. Potřebuje aspoň trochu pracovně-osobního prostoru a tahle místnost je na to jako stvořená. Při bližším prohlédnutí se o tom přesvědčila ještě víc.
"Hm," zamručela si spíše sama pro sebe a konečně se začala věnovat přístrojům. Opět to nebyla žádná sláva, ale ona byla ke své smůle zhýčkaná z posledního zaměstnání. Trochu se jí zastesklo, ale rychle nepatřičné myšlenky vyhnala z hlavy. Nakonec usoudila, že tohle je ještě luxus oproti Afgánistánu.
Stála vprostřed místnosti a až teď si uvědomila, že tam není sama. Tedy když nepočítala svůj doprovod.
"Áá, vy budete moji asistenti?" otočila se na jednu ženu a dva muže.
"No, tedy spíše jen já, " odpověděl jeden z mužů, zatím co si ji ostatní vědci trochu nepříjemně prohlíželi.
"Aha, tak vy jste co zač?" otázala se a ačkoli nechtěla, zazněl v těch slovech lehký náznak teritorializmu.
"Já jsem entomolog," pronesl trochu uraženě druhý muž.
"Tak to jste tu potom ale špatně," pronesla, jako by se nic nedělo a naznačila mu, aby odešel, pokud tu nepotřebuje nic naprosto životně důležitého. Asi si neudělala přítele, ale co je jí do nějakého hmyzologa.
"A vy?" pohlédla na ženu, která se tvářila ještě uraženěji, asi jí zkazila rande.
"Osteolog," odpověděla.
"To je v pořádku," odvětila, jako by si právě odškrtla další kus nábytku. "Teď je řada na mě. Adriana Keenanová, doktorka antropologie, vaše nová velící," představila se a až teď se pokusila o úsměv. Nebyla zrovna nejmilejší, ale věděla, že když si nevytvoří dostatečný respekt už na začátku, nepodaří se jí to pak už nikdy.
Otočila se zpět ke svému doprovodu. Obě ženy na ni hleděly trochu udiveně a ona nemohla nic jiné, než se na ně zářivě usmát.

Hmm, doktorka začala dost razantně. Ale přece jen je to ještě milé přivítání, už sem zažila horší. Doktorka není ten typ, který by se po lidech vysloveně vozil, poručík se zamyslela nad počínáním doktorky Keenanové. Připadala si jako pouhý divák, jenž přihlíží s otevřenou pusou. Dokonce se přistihla, že ji mírně otevřenou má. Rychle ji zavřela. Takové chování si ve svém postavení nemohla dovolit. Tedy prozatím. Spíše věděla jaké to je být na té druhé straně. Podívala se na Meredith, která vypadala stejně udiveně jako ona. Doktorka Keenanová se k nim poté nasledně otočila a zářivě se usmála.
"Celkem rychle jste se stihla seznámit se svými podřízenými," pouze okomentovala nastávající situaci. "Zařízení je celkem obstojné, tedy co si myslím já. Brzo si tady zvyknete... Jo, moje laboratoř je kousek odsud, takže pokud by jste někdy něco potřebovala, tak se zastavte. Tedy samozřejmě pokud tam zrovna budu. A to platí i pro vás," spíše ze slušnosti řekla a svou poslední větu mířila k Meredith. Ale podle jejího výrazu poručík tipla, že doktorantka by teď netrefila zpět ani k zasedací místnosti.
"Eh... paní doktorko, budete nás tady dneska k něčemu potřebovat?" bojácně se zeptal doktorčin asistent. Nevypadal zrovna nadšeně, že by tady měl ještě zůstat o chvíli déle. A osteoložka jak by smet.

Z Adriany měla až doteď vcelku kladný dojem, ovšem během pár vteřin bylo jasné, že co se její pracovní stránky týče je velmi profesionální, na první dojem možná až moc přísná. Ale každý jsme nějaký a vyjasněné hierarchické pracovní vztahy nejsou na škodu. Na druhou stranu si uvědomila, že je ráda, že není její asistentkou.
Také si všimla, že se na ni Sofie otočila, uvědomila si svůj výraz a rychle začala přemýšlet jak to jen zamaskovat. Když kolem ní procházel vyhoštěný entomolog, usmála se na něj, přece jen je možné, že se s ním se svou profesí bude potkávat častěji a ráda by si vytvořila na začátku dobré kolegiální vztahy.
Poznámku o Sofiině pracovně vzala plně na vědomí a přemýšlela u koho se má ona hlásit. Snad se brzy vyřeší ty administrativní problémy a bude plnohodnotnou doktorkou jako všichni kolem ní.
A na to, že bylo teprve 8 hodin, měla chuť si dát kofeinový koktejl nebo svou postel...

Adriana pohlédla na svého nového asistenta a povzdechla si nad tím, že přeci jen byla asi moc hrubá. I když on si ztěžovat nemůže, jemu neřekla nic. Nakonec si ale řekla, že by to mohla trochu napravit a s úsměvem odpověděla na jeho otázku: "Děkuju ti za zájem, ale ne, dnes už opravdu nebudeme pracovat."
Na mladém muži bylo vidět, že se mu ulevilo. Pokusil se o křečovitý úsměv.
"Vás bych chtěla jen poprosit," otočila se na osteoložku, "je mi zcela jasné, že nespadáte plně pod mé velení, řekla bych, že to spíše v oddělení zoologie, ovšem vaše spolupráce je velice cenná a já vás jen žádám, abyste příště na mé pracoviště nevodila své přítele. Rozhodně proti vám nechovám žádné antipatie, jen chci, aby v tom bylo jasno," pokračovala ve vysvětlování.
"Ovšem," odvětila žena s výrazem, který nedokázala Adriana zcela rozluštit, ale zdálo se jí, že zahlédla známky pochopení, a odešla z místnosti. Až teď si uvědomila, že se jí její nová spolupracující vlastně nepředstavila, ale co už, to napraví jindy.
Opět zaměřila svůj zrak na svého asistenta. Byl spíše menší pohublejší postavy, pořád ale o kousek větší jak Adriana, s krátkými havraními vlasy.
"Ještě jsem neslyšela tvé jméno," prohodila Adriana ke svému asistentovi, ale koutkem oka sledovala Meredith, která se rozhlížela po místnosti.
"Já... eh... Matt... Matthew Davis, doktorko," vykoktal ze sebe Matthew.
"Aha, Matte a jak dlouho jsi vlastně už na Atlantis?" snažila se navázat zdvořilou konverzaci a zároveň blíže poznat svého asistenta.
"Já, asi šest hodin," s psím výrazem ve tváři pronesl.
Adriana na něj vytřeštila oči a chvíli jí trvalo, než si přebrala všechny ty nové a podivné informace. To znamená, že musel přiletět s ní na Deadalu, tak proč ho tam ale nikde nepotkala? Nebo potkala, jen mu nevěnovala pozornost.
Zpoza zad jen zaslechla dusivý smích poručíka Peletierové. Otočila se na ni a zatvářila se trochu uraženě, ale zároveň pobaveně.
"Tak jsme se zasmáli, poručíku, co tak teď pokračovat v prohlídce?" spíše konstatovala, než by se ptala. Pak se opět otočila na Matta a pronesla: "Nevím, jak dobře se tu vyznáš, ale jestli máš zájem o prohlídku a poručík bude souhlasit, můžeš jít s námi."
"No, já se odtud zatím ještě nehnul, netroufl jsem si poté, co jsem se ztratil cestou ze svého pokoje."
"Tak to nejsi jediný," mrkla na něj Adriana.

"Těším mě Matte, poručík Sofie Peletierová," představila se Sofie doktorčinu asistentovi.
"Já jsem Meredith Blacková, doktorantka geologie," v zápětí se s úsměvem představila Meredith.
"Také mě těší," řekl již klidnějším hlasem Matt a dokonce Meredith opětoval úsměv. "Takže pokud to chapu, vy všichni jste sem přiletěli na Daedalu?" zaptal se po chvíli.
"Ne tak docela, já jsem sem tady už o nějaký ten pátek déle," zakývala hlavou Sofie.
"Aha,... takže to by jste nás tady mohla provést, že?" využil toho Matt a s velkým otazníkem v očích se podíval na poručíka.
Fajn, pokračujeme v prohlídce," odpověděla mírně ironickým hlasem Sofie. "Jak jste si jistě všimli architektura je jednoduchá, velmi shodná s okolní ve městě. Člověk by pak řekl, že celé město musel navhovat pouze jedina osoba. Prosím nikam neodbočujte a neoddělujte se od skupiny. Hrozilo by vám pouze ztracení v tomto "malém" komplexu s asi tak 50 procentní možností nalezení toho co hledáte. Pokud tedy potkáte někoho, kdo vás nasměruje, jinak se vaše šance snižují ještě víc. Ale už dost mé uvítací řeči, nasledujte mě prosím," pokračovala v ironii a rukou ukázala, že ji mají následovat ven.
Laboratoře - Sofiina laboratoř