14.4.2005,sobota, 5.14

Po chvíli diskuzí na téma, co jsem si kdy jako dítě a dospělý zranil (což bylo vcelku podnětné, málem by se to hodilo i na statistický průzkum, protože u všech třech zúčastněných převládala nehodovost v dospělém věku, přitom jako rozjívené děti si jen občas "odřeli kolena").
Brzy se však Katie odebrala do své laboratoře za prací a Meredith osamněla s Carsonem nad hrnky chladnoucí kávy a čaje.
"Jaký jste měli na ošetřovně nejzajímavější připad?" zeptala se, aby řeč nestála.
"Zajímavých jsme měli opravdu několik, například kapitán..." nedokončil větu a zaposlouchal se do oznámení ve vysílčce. "Promiňte, dopovím vám to jindy, máme nějaký akutní případ."
"Samozřejmě, budu se těšit, nashledanou."
"Naviděnou, drahá." stihnul ještě odpovědět, než ve spěchu opustil kantýnu.
Znovu osamněla, ale tentokrát už jen s hrnkem studeného čaje. Ten jedním doušekem dopila.
S prací se jí ještě moc začínat nechtělo a při vzpomínce na věčné bloudění se rozhodla projít něteré už známější trasy a najít nové, které se budou v budoucnu hodit. Nemůže se pořád vyptávat na cestu. Dnes se ještě bude ztrácet, ale zítra už to bude určitě lepší. A navíc je možné, že se seznámí s mnoha lidmi, někdo ji totiž bude muset večer zavést zpátky do jejího pokoje.
Chodby, Hangár, Ošetřovna... čert ví!

V jídelně byly opravdu během mžiknutí oka. V duchu se obě smály, až se za břicho popadaly, až z toho málem plakaly.
Jejich průvodce, stále poněkud nesvůj, se hned u dvěří rozloučil, šel si ovšem taky sednout ke stolu. Pak se opět zvedl a s nějakým mumláním si došel pro oběd, s nímž se znovu usadil. Meredith a Danilela jej chvíli sledovaly a byla na nich vidět jistota, že museli potkat někoho nervově labilního, protože nikdo jiný si je po nasměrování žádaným směrem neprohlížel tak divně a přitom s jistou dávkou nervozity.
Když jim oběma, v téměř tu samou chvíli, zakručelo v břiše, vytrhlo je to z úvah a obě se rozesmály. Po prohlídce nabídky jídla, a nabrání požadovaných specialit, si vyhlédly stůl u okna s vyhlídkou na moře a s ohromnou chutí se bez povídání pustily do jídla.
(dodatek bývalé kuchařky: Bon apetit! )

Obě seděly s plným břichem a sledovaly moře. Na jejích talířích bylo dokonale vymeteno. Hrnéčky měly do poloviny plné, poslouchaly oceán.
"Och, šmankote, a to mě čeká ještě úklid nově přidělené laboratoře...Vždyť se sotva můžu pohnout!" zasténala zamyšleně Daniela. Dívka naproti ní na ni pohlédla. Soucitně se usmála, na více se opravdu nezmohla.
"Myslím, že jsme si ten salát už dávat neměly," pronesla zasněně Meredith i Daniela si vzpomněla na úžasně velkou porci zeleninového salátu. Chvilku nad tím uvažovaly a pak propukly v smích. Opravdu, ale opravdu hlasitý.

Kousek od nich se Rodney McKay zavrtěl na židli. Vadily mu, ne že by překážely, ale prostě ho rušily v práci. Nedokázal se soustředit ani na své myšlenky. Pravda byla však taková, že se soustředit na výborné jídlo, kterého měl velkou horu na talíři. Po chvíli všeho vzdal a poslouchal jejich rozhovor. Zdálo se, že obě mají už pár zážitků a to tu byly teprve od včerejška. Vlastně ho začali zajímat, ale rozhodně ne na tolik, aby si k nim přisedl.

"Si myslím, že se z toho zblázním. Trávila jsem část dnešního rána na ošetřovně a pak mi přidělili laboratoř i s asistentem, hrůza,“ postěžovala si zrovna doktorka McNillová.
„Proč?“ zapojila se do rozhovoru překvapená Meredith.
„Nešlo by o to, že tam je strašný nepořádek, ale o to, že někdo musí udělat evidenci veškerého odpadu...a všeho. Jeden by se z toho zbláznil," řekla McNillová a v zápětí pokračovala: "Když vydrhneme laboratoř, tak musíme osobní místnosti...Jedno ale nepochopím," zavrtěla se a našla pohodlnější polohu, "proč, po sobě dřívější majitelé neuklidili, to zatracený nádobí..." Obě chvíli mlčeli. Pak do chvilkového ticha promluvila znovu Daniela.
"Doufám, že to nikdy nezjistím, vypadá to, jako by to opustili ve spěchu," smutně se usmála, "Meredith, jaké ty máš vlastně zaměření?" pustila konečně ke slovu doktorku.

"Já? Nic výjimečného, jsem specializovaná na geologii, znáš to, kamínky, hlína a tak!" Pronesla s nadsázkou a se snahou být co nejmíň odborná. "Možná mi občas pomůžeš s nějakým chemickým rozborem, že?"
Její přejedené zamručení si vyložila jako souhlas...

Rodneyho od poslouchání v té chvíli vyrušil nějaký jiný kolega a tak propásnul značnou část rozhvoru. kdyby poslouchal, dověděl by se mnoho věcí o půdě a chemii a jejích vzájemných vztazích. Po odchodu vyrušitele navázal někde mezi chválou na oběd a plány na odpoledne.

"Do toho úklidu se mi opravdu moc nechce. Bohužel mi nic jiného nezbývá!" postěžovala si ještě jednou Daniela.
"Kdybys chtěla pomoct, mám obě ruce volné a na odpoledne zatím nic lepšího v plánu taky nemám, zatím..." pronesla s nejistotou, protože ačkoli tady byla zhruba den, stihla si všimnout, že veškeré plány se mohou během pěti minut úplně změnit. "I když mě napadá, že svou pracovnu jsem taky ještě nenašla a přitom jsem kolem ní měla jít už aspoň pětkrát! Aspoň podle toho, co mi tvrdí plánek." posteskla si Meredith a podívala se ven na relativně klidné vlny.

Daniela se usmála na doktorku.
"Děkuji za nabídku, jedny ruce navíc by se mi teď opravdu hodili. Tím tě samozřejmě nechci nutit na ten úklid," hned se opravila zářivým úsměvem a pak pokračovala: "Pravdou však je, že by ses mohla zranit. Celý úklid bude prakticky ne zrovna bezpečný, " tady zmlkla. Vzpomněla si na spousty takových úklidů a někdy lidé přicházeli k úrazu. Asi by si neodpustila, kdyby se Meredith něco stalo. Obě se ponořili do mlčení, ale jen na chvilku.

Rodney se zamyslel a pokousal kus brambory. Obě začínal zařazovat do normálních osob. Dokázali vést slušnou konverzaci na úrovni, ne jako někteří zde. Když poslouchal rozhovory z ženské populace, tak mu pomalu vstávaly vlasy hrůzou. Tyhle dvě dokonce i vypadaly dobře, nebo tedy na Rodneyho měřítka. Rozhodně stáli za zvážení...

"Mám nápad!" vyhrkla nadšeně McNillová. Doktorka se naklonila blíže, aby jí nic neuteklo...Rodney zbystřil.
"Mohly bychom se porozhlédnout po tvojí laboratoři. Takhle budeme bloudit obě!" zvolala s nadšením Daniela. Meredith se rozesmála.

Její návrh ji opravdu nadchnul, ani ne tak obsahem, jako podáním... Další společné bloudění stálo za zvážení,už jenom proto, že se rozhodně nebudou nudit, tím si byla více než jistá. Třeba, až budou zase úplně ztracené a přitom kousek od cíle, zase narazí na někoho nápomocného. Prostě se tato nabídka nedala odmítnout a naštěstí už jíoběd i trochu slehnul, takže se mohla zase vydat na další průzkum Atlantis.
"Dobré, půjdeme!" vyslovila nahlas, co jí mozek schválil. "to jsem zvědavá, jaké budeme mít tentokrát štěstí."
"Klidně bychom ji mohly najít během pár okamžiků." pronesla sebevědomě Daniela, přesto jasně vyzněla dobře míněná ironie.
"Nepochybuji o tom." stihla Meredith ještě ironičtěji dodat, než obě opět propukly v bujarý smích.

Právě se rozhodl... nové přírustky do vědecké části osazenstva města nemůže nechat jen tak bloudit po městě. Sežene někoho, kdo se o ně postará. Radek by měl mít čas, ty výpočty musel dokončit už před půl hodinou, byly přece tak jednoduché! On mezitím půjde navštívit botaničku, jestli nepotřebuje s něčím pomoci. Hledat cizí laboratoř přece nepatří do jeho popisu práce a něco hluboko uvnitř mu říkalo, že od jedné z nich se musí pro vlastní dobro držet dál... to by byl trapas, ještě že Sheppard je na misi a nezavazí tady.

Byla ráda, že Meredith souhlasila. Samotná se tu potloukat nechtěla a navíc měli alespoň něco společného: kameny, chemii. Nad touhle úvahou se pousmála. Ona sama neznala skoro nikoho, kdo by měl chemii alespoň trochu rád, nebo se jí zabýval, tedy kromě Petra (jejího spolupracovníka).
"Nepochybuji o tom," dodala ironicky Meredith. Zase se rozesmáli. "Tohle bude stát za to!" pomyslela si Daniela a stírala si slzy smíchu.
"Tak to jsme dvě," vyplázla jazyk Daniela a napila se z hrnku, to však neměla dělat! Ve stejnou chvíli se na ni Meredith srandovně zašklebila a neštěstí bylo na místě. Doktorka se začala dusit, kašlat, smát se a to vše najednou. Do očí ji vyhrkly slzy, když se konečně přestala dávit, tak pokračovala ve smíchu. Přítomní v jídelně se na ni dívali s otazníkem v očích a Meredith měla na tváři andělský výraz.
"Dost, prosím," zažadonila už smíchy polomrtvá Daniela.

Rodney dojedl poslední sousto a zapil ho kávou. Rozhodnut nabídnut pomoc jiného, začal sklízet věci. Uši měl však nastražené, aby mu neutekl ani ten nejmenší konec rozhovoru. Najednou za senou uslyšel kašel a smích. Otočil se. První, co ho napadlo byl,že by možná měl pomoc, ale když si všiml že má všechno doktorka pod kontrolou, tak se zase věnoval svému. Přece jenom se ještě nemohl rozhodnout, jestli by měl nabídnout Radka jako průvodce. Do rozhovoru se mu moc nechtělo a navíc jak by měl začít?! Co takhle: Ahojte, slyšel jsem, že se tu nevyznáte a tak by vám mohl pomoci můj podřízený, který nemá co dělat? Hahaha, to si rovnou může jít hodit mašli. Nebo by je mohl dovést do sekce s laboratořema, což má po cestě k botaničce, a tam je nechat na pospas svému osudu...usmál se. Ano, tohle bylo opravdu hodné jen Rodneyho!

Daniela si utřela slzy smíchu, stejně jako Meredit. Obě zhluboka dýchaly a v momentě, když na se na sebe podívaly, vypuklo to všechno na novo. Obě dvě se popadaly za břicha a něco nesrozumitelného mumlaly, smály se. Pro okolí vypadaly jako dva blázni, přesto nedokázaly přestat.

Uplynulo bezmála pět minut a obě naprosto vyčerpané pozorovaly hladinu moře. Obávaly se pohlédnout jedna na druhou. Ne proto, že by se nenáviděli, ale proto, že se obávali nového záchvatu smíchu. Poté, co se obě ujistili, že se to nebude opakovat, tak na sebe pohlédly. Meredist se nervózně usmála, stejně jako spolusedící. Daniela nakoukla zvědavě do svého hrnku a posléze celí obsah vypila.
"Tak co, nevyrazíme?" nahodila nejistě...něco jí říkalo, že tu seděli moc dlouho. Žádné bloudění, žádné nenápadné pokukování po ostatních a hledání správné cesty. Začínalo to být nudné. Nově nabytý adrenalin ze smíchu žádal zklidnění.

"Tak co, nevyrazíme?" zaznamenala otázku Daniely.
"Ano. Asi ano. Už mě bolí jak zadek, tak celý obličej od smíchu a pokud nepůjdeme brzo samy, tak pro nás určitě pošlou někoho s bílou kazjkou a to by se nelíbilo mně a určitě ani tobě, kdž jsme tu teprve druhým dnem." trochu se rozpovídala.
Obě vstaly, odnesly stranou použité nádobí a vydaly se ke dveřím.
"Pokud se nemýlím, včera nás Sofie vedla k laboratořím tamtudy." ukázala domnělým směrem.
"Určitě?" zapochybovala Daniela. "Já mám zase pocit, že jsou tam tím směrem a ukázala chodbou směřující skoro opačným směrem.
"Ne, tam to určitě nebylo..." znejistěla Meredith.
"Třeba se obě časem stáčí stejným směrem," nadhodila sebejistě doktorka.
"Dobrá, tak snad ty laboratoře najdeme." dodala. Pak si ale všimla za nimi stojící postavy.
"Nechtěl jsem poslouchat," začal Rodney, jako by snad celý oběd strávil v jiné galaxii a ani nevěděl, že byli v té samé místnosti, "ale zdá se, že hledáte laboratoře. Náhodou," zvýraznil slovo, "tam jdu také, takže vám můžu ukázat cestu." sám nevěřil tomu, že se nabídl až tak ochotně.
"To by bylo skvělé!" usmála se Daniela
"Díky moc!" vyhrkla ještě Meredith, když vykročili úplně jiným směrem, než jedna či druhá myslely.
(kam asi )

Byla skoro u jídelny, když potkala dva ruské členy expedice, své přátele. "Oljo, Antoško!" Zazubila se na ně. Oba dva už nějaký ten den neviděla, byli spolu na nějaké misi sledovat klokanům podobná stvoření a další havěť na M4X-2549. Anton Petrovič Goroděckij byl totiž pravou rukou vedoucího biologického oddělení doktora Williama Adamse a seržant Olga Nikolajevna Donikovová, která prostě měla "tu smůlu", že musela s ním.
"Kdy jste se vrátili?"
"Zdrastvuj, Laro," oplatila jí úsměv Olga. "Asi tak před dvěma hodinami. Jdeš taky do jídelny?"
"Da a tak budu potřebovat něco ostřejšího," řekla a tím vzbudila zájem u svých krajanu.
"Ostřejšího?" podivil se Anton.
Larisa s nimi "seřídila" krok a společně pokračovali do jídelny. "No, když letíš spolu v jumperu s Wraithem ve značném stádiu rozkladu, tak to není nic povzbudivého a budu to muset zapít."
"Wraitha," povytáhl obočí Anton, "tak to se ti nedivím."
Pak už vstoupili do jídelny.

Jídelna

Meredith, Daniela a "kručící žaludek" Petr byli v jídelně opravdu rychle. Což ovšem nic neměnilo na faktu, že zde už bylo celkem plno. To se nakonec ukázalo jen jako poloviční pravda. Někde hluboko v lidské mysli musí být uložen kód sedat si absolutně hloupě, jako například teď. Obsazeny byly jen stoly co nejblíže ke dveřím, za to ty víc vzadu zely prázdnotou (asi jako když příjdete na přednášku, krajní sedadla jsou plně obsazena a středem místnosti se táhne pruh prázdných sedaček, jako by tam měla vést dálnice).
I když je to celkem logické pomyslela si kdyby se něco stalo, ti u dveří jsou první venku a v bezpečí. Ale na večeři aby si člověk bral křídla, aby si vůbec sednul...
Její kolegyně si nejspíš myslela něco podobného, alespoň co se jejího pohledu týkalo. přesto se i s jídlem prodrali k úžasně volnému stolu.

Možná to bylo tou prací, možná kuchařem, možná na Atlantis jinak chutná, ale všichni tři si jídlo rozhodně užili, alespoň jak mohla soudit podle spokojených pohledů obou doktorů. Petr se gentlemansky nabídl, že dámám donese něco k pití - jen kdyby nepoužil ten lehce ironický tón u slova dámy, za který ještě bude pykat - a při opětovném prodírání se mezi stoly nejspíše zjistil, co dělal v minulém životě, protože jeho akrobatické kousky stály za zaplacení vstupného.
Momentálně probírali obvyklá témata hovoru jako je spílání politikům, globální problémy planety, ze které pocházely a za jak dlouho se asi lidstvo zničí samo.
"Divím se, že si na nás příroda nevymyslí ještě něco horšího, než jsou tornáda, záplavy, zemětřesení, výbuchy sopek, přílivové vlny, sucha, kobylky a politici." Podotýkala právě Meredith.
"No jo, jsme příliš přizpůsobiví. To už historie dokázala..." nezapomněl Pert dodat.
"Myslím, že vím něco horšího, než jsou politici," řekla zamyšleně Daniela, přičemž se na ni oba překvapeně podívali.
"Ano, určitě je to horší než politici, trochu určitě..."
dramatická přestávka se zadumaným pohledem, ne nemž visí dva další
"Přece bordel v laboratoři." Pronesla naprostou samozřejmost. Smích Meredith i Petra (vlastně i Daniel) muselo být slyšet až v Řídící věži.

Ano, přední místa byla obsazená. To znamenalo, že bude skoro nemožné se protlačit k zadním místům. Daniela si povzdechla. Pohledla na Meredith a ta se na ni povzbudivě usmála. Chtěla něco poznamenat, ale zarazila se. Hledala Petra, nikde poblíž nebyl k vidění.
Petr stal u vzdáleného výdejního pultu a nandával si obrovsky talíř jídla. Daniela si znovu povzdechla. Tento den už po druhé.

Obe dívky došly k pultíku a nandaly si horu jídla. Po uklizeni vyhladne každému...

Když dorazila do jídelny, první co viděla, tedy lépe uslyšela byl hlasitý smích od zadního stolu. Nevěnovala tomu nijak zvláště velkou pozornost, jen si všimla tří osob, které u něj seděly. Přece jen hlad měl v tuto chvíli převahu. Zamířila k pultu a začala si vybírat z vcelku "bohaté nabídky" jídel, která tam ještě zůstala. Po krátkém rozmýšlení si vzala jídlo, které ji nejlákavěji padlo do oka. Ještě si do s klenice nalila džus a začala se rozhlížet kam by si mohla přisednout. Jak se tak rozhlížela, uviděla doktorku Volkovovou jak sedí u stolu s Antonem a Olgou.
"Sofie, tady. Přisedni si k nám," zavolala na ni se smíchem Meredith. Sofie se podívala tím směrem, odkud na ni volala Meredith. Byl to ten stůl, odkud se ozýval bouřlivý smích, když přišla do jídelny. Proč ne, pomyslela si a zamýřila ke stolu.
"Ahoj," pozdravila všechny.
"Ahoj, kdy jste se vrátili z mise?" zeptala se ji Meredith.
"Hmm, zhruba před hodinou," odpověděla ji a podívala se na ostatní. Neuvědomovala si, že by je tady už někdy viděla. Zřejmě taktéž přiletěli.
"Aaa, promiň. Tohle je doktorka Daniela McNillová a tohle je doktor Peter Schwarz," představila je.
"Těší mě, poručík Sofie Peletierová," usmála se. Daniela i Peter ji úsměv oplatili.
"Jaká byla mise?" zeptala se po chvíli Meredith.
"Vcelku by se dalo říct, že byla poklidná. Získala sem nějaké vzorky, snad nám k něčemu budou... Našli jsme několik koster, jak lidských tak Wraithích...," vykládala jim Sofie.
"Pokud se mohu zeptat, jaké vzorky?" se zájmem se zeptal Peter.
"Na kostech jsem objevila stopy po jedné zbrani, která se zdá dokáže zabít Wraitha. Sice osobně si myslím, že žádné stopové prvky už po takové době tam nebudou, ale přece jen si to chci ověřit. Hned zítra chci udělat nějaké ty testy," odpověděla mu.
"Že se tak ptám, vy jste vědec? Protože nějak nemůžu pochopit, proč by voják potřeboval nějaké vzorky. Tedy nic proti vám, ale...," nechápal Peter. Meredith se začala pochichtávat. Také si k tomu vzpomněla na včerejší historku s bombou. Daniela se na ni nechápavě podívala. Poté ji Meredith něco pošeptala a už se smály obě.
"Co je vám zase?" podíval se ně Peter.
"To je vpořádku, já jsem vojenský pyrotechnik," teď se smála i Sofie.
"Aha," bylo jediné co řekl a začal se smát taktéž.

Daniela se rozhlédla po jídelně. Stoly se začaly plnit a praskat ve švech. Nic neobvyklého v tuto hodinu. Chudáci ti, kteří zde budou za par minut hledat útočiště. U nedalekého stolu k ni zady seděla nějaká zena a někoho ji připomínala, jen nevěděla koho.
Lehce pšikla, div obličejem neskončila v bramborové kaši. Tenhle výstup rozesmál Petra. "Tak a teď bude vyprávět vtipy na můj účet," blesklo se Daniele hlavou. A opravdu, neuběhla minuta a Petříček spustil.
"To, když jsme s Danny pracovali ve výzkumném ústavu, tak jsme zde často žili i několik týdnů. Stávalo se, ze jsme nevystrčili hlavu, natož palec, z laboratoře." V tuto chvíli Daniela zastenala, věděla, co přijde.
"K večeři jsme se dostávali až o půlnoci a obědy nebývali. Nestihali jsme je...Jednoho dne, když se výzkum blížil ke konci - teda, tenkrát jsme si to mysleli - nechali jsme si donést jídlo do laboratoře. Byla zrovna ovesná kase, kterou Danny nesnáší. Chudinka se snažila jídlo co nejvíce oddálit, až ji hlad pokořil." V tu chvíli doktorka McNillová něco nebezpečně zasyčela, znělo to jako: "Zavři klapačku." Petra to zda se neodradilo, pokračoval dále.
"No a jak se na to jídlo těšila. Tak jakmile zasedla za stul, tak kýchla..." Petříček zde nechal dramatickou pauzu a čas na fantazii ostatních.
"No, kýchla jednou, podruhé..."
"A potřetí jsem skončila hlavou v talíři ovesné kase...ještě dva dny jsem ji vymývala z vlasu!" doplnila ho jeho spolupracovnice. Celý stul se znovu rozesmál, tentokrát i Sofie.

I když Larisa už před nějakou chvíli dojedla svůj salát, tak se nikam nehrnula a poslouchala vyprávění svých přátel z jejich nedávné mise. Pak si vzpoměla, že by si mohla dát kafe, které neměla od rána. Zvedla se s tim, že si pro něj jde.
"Půjdu s tebou," prohodila Olga. "Taky jedno potřebuju."
"Fajn," společně zamířily ke stolku s hrníčky a plnou konvicí.
"A jak jsi se měla ty?" zeptala se Olga nenuceně, protože měla dojem, že by jí Larisa chtěla něco říct.
Archeoložka si povzdechla a nalila si do nerezového hrnku teplou kávu. "No, víš jak jsem párkrát nadhodila to, že podplukovník Sheppard vůbec není k zahození?"
Tohle prohlášení vojáka zaujalo. "Ale, ale, copak se stalo."
"Líbali jsme se," prohodila Larisa.
Olga na ni vyvalila očí. "Líbali?!"
"Tišeji," napomenula ji doktorka, "nemusí to vědět celá expedice."
"Páni," ztišila hlas Olga a napila se kávy. "A dál? Bude z toho něco nebo to byl úlet."
Larisa se rozzářila jako sluníčko. "Myslím, že z toho něco bude."
"Ještě se nám zamiluješ," mrkla na ni. Pak si, stejně jako Larisa všimla, že osoba, o které se bavily vstoupila do jídelny. "My o vlku." prohodila staré pořekadlo. "Pane," přikývla Olga, když kolem nich prošel.
"Seržante," také přikývl, pak se podíval na archeoložku a lehce se usmál. "Doktorko."
Usměv mu oplatila. "Podplukovníku."
Když John kolem nich prošel a zamířil k pultu s jídlem, Olga přešla opět do ruštiny. "Tak tady už je ruka v rukávu."
"Snad," povzdechla si Larisa. "Nepůjdem si už sednout. Anton tam zůstal sám." Chtěla změnit téma.
"Fajn, ale stejně se podrobnějsí zpovědi nevyhneš," Lišácky se na ni podívala a zamířila zpět ke stolu.
Archeoložka se vydala za ní. "V to ani nedoufám."
Když tak šla ke stolu, tak se od jednoho ze stolů ozval hlasitý smích. Larisa se podívala tím směrem. Už několikrát za tu dobu slyšela z toho místa smích. Seděla tam poručík Peletierová s tou novou geoložkou a dalšíma dvěma nováčky. při pohledu na jednoho z nich, rusovlasou mladou ženu, se Larisa prudce zastavila a vyvalila na ni oči. Znala ji. "To snad..." Větu nechala nedokončenou. Podezřívavě se podívala do svého hrnku s kávou. Nenalili do toho něco? Pak se znovu podívala na ženu. To nemůže být ona. Co by tady dělala? ale čím víc na rusovlásku koukala, ta víc si byla jistá, že ji zná. Pro jistotu se podívala ještě na její bundu, kde měla umístěnou vlaječku státu, ze kterého pochází. Nacházela se tam vlajka Irska, což ji opravdu utvrdilo, že to skutečně je její sestřenice a ne ji někdo podobný nebo dokonce přelud. Budu potřebovat panáka, proletělo ji hlavou a zamířila k jejímu stolu, aby se definitivně přesvědčila a přivítala ji na Atlantis.
Když došla ke stolu, zmohla se jen na prosté: "Danielo?"

Další řehot se roznesl po přeplněné jídelně. Několik zvědavců se ohledlo a dále stolu nevěnovali pozornost. Smějící stůl se o ne nezajímal, většinou měli co dělat, aby se neskáceli ze židle. Ted se zrovinka dosmáli jednomu vtipku, který pronesla Sofie.
"Danielo?"zaznělo nevěřícně od jednoho konce stolu. Oslovena tam pohledla a zarazila se v polovině pohybu. Zamrkala, protože nevěřila, ze je to možné.
"Eh...Laro?" pronesla taktéž nevěřícně. Larisa se usmála. Daniela ji úsměv oplatila. Ne, ze by ji nerada viděla, ale přece jenom to byl pro ni sok. Nebylo pochyb, ze je to její sestřenice.
Daniela radostně vyskočila a objala svoji příbuznou.
"Tak rada tě vidím," vypískla. Co naplat, Daniela ji mela hodně rada a podle toho se k ni také hlásila.

Po celé hodině Adriana konečně dorazila do jídelny. Ne že by se ztratila, naštěstí, ale cestou si nemohla pomoct a zajít na své oddělení, kde potkala pár nových spolupracovníků, takže se s nimi prostě musela seznámit. Rozloučila se s nimi až když už jí její žaludek dal jasně najevo, že by měla jít.
Zamířila rovnou k pultu s jídlem, vzala to první, co jí padlo do oka a zamířila ke stolu, kde seděla Meredith spolu s poručíkem Peletierovou a nad nimi stála doctorka Volkovová. Už když se k nim blížila ji Meredith zaregistrovala a vyzvala ji, ať si přisedne. Ona tak udělala bez sebemenšího zaváhání. Zahlédla neznámé tváře u stolu, ale vzhledem k velkému hladu je jen všechny pozdravila a dala se do jídla. Představování snad chvíli počká.

"Taky tě ráda vidím," Larisa objetí do své příbuzné s radostí přijala. "Co tady proboha děláš?"
Byla to spíš řečnická otázka, protože Larisa věděla, že Daniela vystudovala chemii. To ale bylo to poslední, co o ni věděla. Pak přišla práce v SGC a pak na Atlantis. Sama byla ráda, že ví jak se daří její rodině natož svým příbuzným ze smaragdového ostrova, kam se Danielina matka, sestra Larisina otce provdala po tom, co se nevrátila z Anglie, kde byla jako gymnastka na závodech, zpět do SSSR. To pr rodinu Volkovových odstartovalo krušné časy. KGB měli pořád za zadkem. Larisa si z těch let pamatovala, že její táta to měl své sestře za zlé, ale po pádu Sovětského svazu ledy roztály, možná také proto, že se celou dobu neviděli.

Skoro všichni udiveně koulali na Danielu a Larisu. Když se Sofie pozorněji podívala na Danielu, uviděla tu podobnost s doktorkou Volkovovou. Předtím si toho nějak nevšimla, za což částečne vinila svůj žalůdek. Doktorka Keenanová přisedla k jejich stolu, když na ni Meredith taktéž zavolala. Jakmile dosedla pustila se do jídla. Sofie se po chvíli taktéž vrátila ke svému talíři.
"Nechceš si k nám přisednout?" po chvíli řekla Daniela.
"Ráda, spasiva," odpověděla ji Larisa.
"Paní doktorko, mohla bych se k vám do laboratoře ještě dnes nebo zítra ráno zastavit v pro ty vzorky?" zeptala se doktorky Sofie.

"Hm?" zamumlala Adriana a ještě se nejistým zrakem ujišťovala, že Sofie mluvila na ni. Rychle dožvýkala sousto, aby mohla odpovědět: "Samozřejmě, v tom není problém, kdykoli budete chtít, já tam stejně trávím většinu času," usmála se na ni a strčila si další sousto do pusy.
Jakmile dojedla, ještě si skočila na kafe, jehož deficit začínala pořádně pociťovat. Najezená a s hrnkem kávy v ruce se konečně mohla věnovat rozhovoru s ostatními.

Daniela pohlédla na svoji sestřenici. Za cely život ji viděla dvakrát, jednou na fotografii a podruhé ještě za studii. I z tak krátkého setkaní si odnesla pocit o úžasné osobnosti.
Do teď v sobe Daniela nesla křivdu, ze nedostala možnost lepe poznat svoji jedinou příbuznou.
Tenkrát byla jiná doba. Její matka, Naděžda Nikolajevna Volkovova, byla dobrá gymnastka. Jednoho dne dostala možnost odjet do Anglie jako reprezentantka SSSR, s tím ze mela vyhrát. Nebyl to problém. Rodina Volkovova byla jedna z několika uznávaných ruských rodin. Problémy nastaly v tu chvíli, kdy se Naděžda z Anglie nevrátila. Seznámila se tam totiž s mladým, pohledným a šarmantním Irčanem, Samuelem McNillem. Zamilovali se do sebe. Bylo to bláznivé, ale Naďa vsadila všechno na jednu karu a zůstala s nim, protože věděla, že kdyby se vrátila, tak ho nikdy neuvidí. Snažila se několikrát spojit s rodinou, ale marně. Podařilo se ji to až po pádu sovětského svazu.
Daniela tenhle příběh slyšela nejméně stokrát, presto se teď ocitla v situaci, ze které nevěděla jak ven. Rozhodla se, ze je čas na dohnání několik zameškaných let.
Usmála se na Larisu.
"Nechceš na k nám posadit?" zeptala se nervózně postávající ženu.
"Proč ne, spasiva," usmála se doktorka Volkovova.
Daniela ji nechala chvilku a pak na ni zaútočila.
"Jak se strýček? A jak si se mela ty, co jsi celou tu dobu dělala?" vychrlila v obstojné a celkem bezchybné ruštině. Larisa se rozesmála a opravila ji.

Archeoložka se usmála na svou sestřenici chemičku. "Táta se má dobře, aspoň co z toho mála vím, spojení se Zemí je ještě čerstvé, tak se toho o naších rodinách moc neví. A co se týče mě, tak to je dlouhej příběh. Tady jsem už od začátku, předtím jsem dva roky pracovala v Stargate Command. A co ty?" Oplatila ji otázkou.

Daniela se smutně usmála. Byly to dlouhá léta. Chvíli přemýšlela, co by řekla.
"Jakmile jsem dostudovala, tak jsem se vydala do nějaké fabriky pracovat do laboratoří. Po její zkrachování jsem začala cestovat a přijímala spousty nabídek. Rodinu jsem viděla třikrát do roka. Byla jsem tak zvaně v jednom kole. Cestovala jsem z místa na místo." Odmlčela se a pohlédla na sestřenici. Měla pocit, že toho bylo dost.
"Před třemi lety jsem začala pracovat v Berlínském vědeckém ústavu. Po roce a půl jsem ho musela opustit, za zdravotních důvodů." V tomhle místě nenápadně střelila pohledem po Petrovi, ale nic víc neřekla. Doufala, že si toho nikdo nevšiml.
"Pak jsem se zase vrátila domů a pracovala převážně v kancelářích. Občas v nějaké té laborce. Studovala jsem a teď jsem tu...To je v kostce můj život," dopověděla příběh svého života. Prozradila místy až moc. No co, je to její příbiuzná...Usmála se. Prohlédla si jídelnu. V jednom koutě seděl Rodney McKay. Uchechtla se, protože si vzpomněla na jejich setkání.
Doktorka McNillová lehce naznačila Larise, že se k ní hned vrátí. Chtěla zjistit, kdo je ta mladá dáma, co si k nim přisedla. Zdálo se, že její sestřenice chápe.
"Ahoj, my se ještě neznáme, jsem Daniela McNillová," vnutila se do přítomnosti mlčící Adriany. Možná to bylo troufalé, ale nikdo se neměl k přestavování a to ji naštvalo.

Když Daniela odešla se seznamovat s dalším odazenstvem stolu, tak se larisa podívala na své dva přátele, které nechala kousek odtud. S nechápajícím výrazem ve tváři na ni zírali. Usmála se na ně a šla na k nim.
"Ty ji znáš?" zeptal se Anton, když byla u nich.
Přikývla. "Da, je to moje sestřenice.
"Eh, sestřenice. Dyť je to Irka." Podivila se Olga
larisa jim zhruba objasnila jejich rodinnou situaci a pak jim nabídla, aby si taky přisedli.
"Dobře," souhlasil Anton a Olga jen přikývla.
Larisa se na chvíli zarazila. "Moment, to schledání by chtělo zapít. Už před tím jsem si stejně chtěla dát něco ostřejšího díky tomu mrtvým spolucestujícímu."
Tohle prohlášení vyvolalo u Antona smích. "Tady mají s bídou pivo."
Archeoložka se lišácky usmála. "Kdo říkal, že se budeme spoléhat na místní bufet," ztišila hlas, protože tohle bylo tajemství ruských členů expedice. "Podívám se co mám ve vlastních zásobách. Podťte, seznámím vás s několika nováčky." Vstala a spolu s vojákem a biologem zamířila zpět.