13. 4. 2005, pátek, 7:39

Adriana Keenanová ospale vešla do jídelny, která byla k jejímu překvapení v tak brzkých hodinách prakticky plná. Rozespale zamrkala a posadila se k nejbližšímu stolu. O půl osmé pro ni bylo opravdu brzo, ale posun času při cestě ze Země na Atlantis způsobil rozhození jejího biorytmu, takže nemohla pořádně a v klidu spát. Dalším důvodem nespavosti byla mírná nervozita. Nevěděla, co ji čeká, ještě teď byla lehce rozhozená ze zjištění, že ve vesmíru nejsou sami. Ne, že by si myslela, že nikde jinde život neexistuje, to by přeci bylo plýtvání místem, ale o to to byl větší šok.
Zatřepala hlavou, porozhlédla se kolem sebe a pak si řekla, že by mohla vstát a zajít si pro něco k jídlu. Ne, že by měla hlad, ale když už tu sedí, kouká do stolu, tak aspoň může mít výhled o trochu barvitější a bude mít aspoň možnost, něčemu věnovat svou pozornost.
Zrovna, když se zvedala od stolu, zavadila pohledem o právě příchozí Lauru Cadmanovou, se kterou se seznámila včera večer za trochu kuriozních okolností, ve kterých figurovala kost a hlava majora Lornea.
"Dobré ráno," usmála se na ni poručík Cadmanová.
"Jak pro koho," s nadsázkou prohodila Adriana a věnovala Lauře úsměv.
"Už jen pár hodin a budeme na Atlantis," se znatelnou nedočkavostí v hlase pronesla Laura a posadila se ke stolu, od kterého před chvílí Adriana vstala. Ta na ni pohlédla seshora a zamyslela se, jestli zajít pro to jídlo, nebo dělat společnost Lauře. Na druhou stranu ale hlad neměla, a tak se zase posadila zpět.

Po několika hodinové diskusi a vzájemném seznamování se v jídelně Adriana usoudila, že už ji z toho sezení na nepohodlných židlích docela tlačí zadek a že se půjde raději trochu projít. Rozloučila se s Laurou a ještě pár dalšími členy expedice a zamířila ke své kajutě. Ve dveřích do jídelny se srazila s majorem Lornem, který na ni nejdřívě podezřívavě pohlédl, než jí věnoval rozpačitý úsměv. Pravděpodobně si vzpomněl na letící kost, která našla cíl prakticky skoro uprostřed jeho čela a zanechala tam malou památku v podobě nepatrné modřiny. I Adriana mu věnovala úsměv od ucha k uchu, nakonec jej ale pouze pozdravila a pokračovala ven z jídelny.
Daedalos - Strojovna

Adriana dorazila do jídelny sama, protože kapitána Kleinmana odvolali zpět na můstek. Postavila se do řady na jídlo, vzala si svůj příděl a šla se posadit k jednomu ze stolů. Pohlédla na talíř, který si donesla a zahnala představu, že to, co na něm leží, vypadá jak mrtvý šnek. Věděla, že novou kuchařkou by měla být francouzska, ale tak nějak v hloubi duše stále ještě doufala, že francouzska s normálními chutěmi. Opatrně nabrala na vidličku kousek šedé hmoty, zavřela oči, představila si, že je to třeba pudink nebo želé a strčila vidličku do pusy.
"Máte tu volno?" zaslechla něčí hlas. S plnou pusou se otočila a pohlédla na právě příchozího Lornea. Nejdříve ji zarazilo, že to zrovna on mluvil právě na ni, až nakonec přikývla na souhlas. Evan se posadil na jednu z volných židlí a zase věnoval pohled Adrianě: "Eh, myslím, že jsme zrovna dvakrát dobře nezačali."
"To-theda-nhe," zahuhlala mezi sousty Adriana a rychle polkla. "Co se stalo, stalo se a aspoň byla zábava," věnovala majorovi úsměv.
"Doufám, že jsem vás nijak neurazil," nejistě odvětil.
"Ale vůbec ne, spíš jste mi polichotil, jen jsem si to v té chvíli neuvědomila," mrkla na něj a nabrala na vidličku další sousto.
"Už po mě nehodíte kostí?" otázal se trochu vyděšeně. Tohle se mu opravdu ještě nestalo. Čelil už všemožnému nebezpečí, ale ženě s kostí v ruce opravdu ještě ne.
"Nebojte, když mi nedáte důvod."
"To je dobře, jinak dobrou chuť," dodal a sám se zakousl do svého jídla.
"Taky, taky," přitakala Adriana a její vidlička s jídlem zamířila přímo do jejích úst.

Adriana konečně dojedla svůj oběd a opět skončila u stolu sama. Majora Lornea odvolali k nějaké práci. Všichni měli nějakou práci, něco, čím zabíjeli čas, jen ona se tu už třetí týden neskonale nudila. Dokonce začala pravidelně zalívat svůj milovaný kaktus, kterému nikdy před tím nevěnovala moc pozornosti a tak jí uschnul. Jenže pořád vůči němu chovala silné citové pouto a proto si ho vzala s sebou i na Atlantis. Ale teď? Ne jen, že jí uschnul, on jí tou přehnanou starostlivostí ještě k tomu i uhnije. Povzdechla si nad krušným životem svého kaktusu, vstala od stolu a šla odnést nádobí.
Zamyslela se, co teď bude dělat. Mohla by se jít projít, ale to už se jí jednou nevyplatilo, podruhé se ztratit nehodlá. Ačkoli nebýt jejího "výletu", nepoznala by kapitána Kleinmana osobně, což by byla větší škoda, jako uhnití jejího kaktusu. Při vzpomínce na kaktus se rozhodla, že ho půjde poctivě zalít a dopomoci mu již poněkolikáté na onen svět, a když už bude ve svém pokoji, může si vzít pár knih a pokračovat v rozdělané práci, kterou zanechala na Zemi, ale kterou už jen z principu nemohla nechat nedodělanou.

"Slyšela jsem, že za necelé 4 hodiny budeme na Atlantis," s nadšením k Adrianě přistoupila Laura Cadmanová a bez jakéhokoli varování si k ní přisedla. Adrianin pokus odejít z jídelny a jít se věnovat své nedokončené práci zase nevyšel.
"Jak dlouho máš v plánu se zdržet?" pronesla bez ladu a skladu.
"Eh... co?" zarazila se Laura. Její náhlá otázka ji zaskočila.
"Mno, já jen, aby tě taky neodvolali na můstek stejně jako kapitána Kleinmana a majora Lornea, kteří mi dnes po velice krátkou dobu dělali společnost," přiblížila důvody své otázky.
"Lorne se s tebou baví?" vytřeštila oči Laura a odpověď na otázku úplně zazdila.
"Proč by neměl?" usmála se Adriana, "vyřídili jsme si to spolu a já mu slíbila, že už jej neohrozím žádnou částí kosterní soustavy prasete, ani jiného obratlovce."
"Aha," vydechla Laura, "eh... na co ses mě vlastně ptala?" vzpomněla si na otázku, ale nedokázala si vybavit její obsah.
"Jak dlouho se se mnou zdržíš ty," odpověděla doktorka.
"Jo, já mám proteď padla," mrkla na ni a zamávala na jednoho ze svých nových kolegů a naznačila mu, aby se k nim přidal.

Adriana seděla s Laurou v jídelně prakticky celé čtyři hodiny. Obě se za tu dobu stihly seznámit skoro s celou posádkou a vesměs navázat přátelské vztahy i s lidmi, se kterými to za těch poslední tři týdny nestihly. Za celou dobu, co seděly v jídelně, se jejich společnost měnila, jedni odcházeli, druzí přicházeli. Dokonce měla i tu možnost ještě lépe se seznámit s novou geoložkou Meredith Blackovou. Zasmály se při myšlence, že ačkoli je Daedalos poměrně velký, rozhoně není dostatečně velký na to, aby se někdo na tři týdny někam schoval a tudíž se nemohl potkat s ostatními, což se jí a Meredith nějakým zázrakem povedlo. Ať dělaly cokoli, vždycky se sobě nějakým záhadným způsobem nechtěně vyhnuly.
Jakmile se ale přiblížila doba příletu na Atlantis, obě opět osaměly. Adriana odnesla hrnek od kávy, kterou dopila minimálně před hodinou, takže kávová sedlina stačila řádně přischnout k povrchu hrnku. Tím se ale nezatěžovala, ona ten hrnek umývat nemusí. Vrátila se zpět ke stolu, kde zatím Cadmanová sbírala všechny své věci a prozatím se s ní rozloučila. Ještě si musí vyzvednout svá zavazadla ve své kajutě. Ani ne za pět minut má stát na můstku, odkud má být v první skupině přenesena asgardským přenosovým zařízením do místnosti s bránou na Atlantis.
Daedalos - Velitelský můstek