14.4.2005, sobota, 9:45 (Laboratoř Daniely)

Petr měl vynikající orientační smysl, proto jim cesta do laboratoře trvala chvíli. Během deseti minut stáli ve dveřích jejich nového pracoviště a na tom samém místě setrvali s otevřenou pusou.

Celá laboratoř se skládala ze tří místností. Dveře z chodby navázaly jakoby na hlavní místnost. Ta byla obrovská a zhotovena do kruhu, uvnitř se nacházelo několik stolů s kyselinami a různými chemickými látkami. Na kraji jednoho ze stolů bylo obrovské umyvadlo. Byla zde spousta chemického nádobí, od zkumavek až po chladiče. Nechyběli zde digestoře a mikroskopy, ochranné obleky a štíty. Na jedné straně místnosti byla zhotovena ze skla malá ochranná a pokusná místnost. Stěny byly obklopeny poličkami se vzorky a kádinkami, či složitými aparaturami. Na druhé straně místnosti, než se nacházela pokusná místnost, byl stůl, který byl pokrytý papíry, pravděpodobně s výpočty, hlášeními a vzorci.
Přímo naproti dveřím, ve kterých stáli překvapení chemici, byly nedaleko od sebe dva velké vchody. Oba vedly do dvou malých hranatých místností, které byly také navzájem propojeny. Od kruhové laboratoře je dělil malý schodek. V obou pracovnách bylo skoro stejné vybavení. Stěny byly pokryty poličkami s knihami a sem tam nějakou květinou. Uprostřed byl velký stůl s hromadou papírů, které žádaly o přetřízení.

Oba vědci vstoupili jako omámení. Každý zamířil do jedné z malých místností. Menší zabrala Daniela se slovy, že pokud bude potřebovat prostor, tak ho zabere u Petra. Ten jí to nebral, věděl o její stísněnosti z velkých prostor (i když jeho místnost byla jen o chloupek větší, než ta Daniely). Po podrobnějším prozkoumání narazili ještě na jedny dveře. Ty se nacházeli nedaleko vchodu a vedly do skladu chemikálií.
"Myslím, že nám bude trvat věčnost, než to tu uklidíme," prohlásil po průzkumu Petr. Dívka mu na to kývla.
"Víš co? Necháme to do odpoledne plavat. Chtěla bych si odpočinout a projít se po městě. Odpoledne se na to vrhnu, ale do té doby, na to odmítám šáhnout...bude potřeba setřít prach, umýt sklo, udělat seznam chemikálií, roztřídit papíry a kdo ví, co ještě..." Prohlásila po nějaké době ticha Daniela.
"Nejprve bych začal papírama a prachem," propracovával úklidový plán Petr.
"Pak bych pokračoval nádobím a seznamem, nakonec bysme mohly umýt podlahu." Doktor se usmál na svou nadřízenou.
"Ok," prohlásila, "ale já začínám odpoledne, ještě jsem nesnídala," dořekla a pak na něj vyplázla jazyk.
Dohodli se, že se zde znovu sejdou ve tři odpoledne a každý se vydal za svým cílem.
Atlantis - chodby

"K čertu, jak se to okno..." huhla si pro sebe, když se snažila otevřít první okno. "Nějak mi tady chybí obvyklé otvírací principy, co znám z naší palnety." to se už dívala na Danielu s prosbou o pomoc ve tváři.
"V tom bude nějaký jednoduchý fígl," mumlala si ona a obcházela kolem oken. Meredith na chvíli odvrátila zrak na stůl, ze kterého se právě sesypala hromádka poznámek, právě ve chvíli, kdy se Daniele podařilo otevřít okna. Místností zavál proud čerstvého vzduchu a zašustily všudeležící papíry. Obě se zhluboka nadechly.
"Tak, kde začneme?" vydechla první Meredith.
"S Petrem jsme se dohodli, že nejprve vytřídíme poznámky a utřeme prach."
"Dobrá," kývla, "a poslední pár rukou dorazí kdy?"
Daniela ji v první chvíli asi nepochopila, nebo to byl možná ještě účinek nějaké odvětrávané chemikálie, ale vzápětí se mrkla na hodinky. "No jo, my jsme se domlouvali až na třetí hodinu."
"Hmm, to má ještě skoro hodinu čas." počítala rychle Meredith.
"Asi začneme bez něj a... "
V tom zaslechy zvuk otevírajících se dveří. "Ahoj, Daniel, už jsi tady?" překvapeně pozdravil.
"A my o vlku... Zdravím!" uvítala ho nadšeně doktorka. "To máme štěstí, můžeme začít s úklidem o hodinu dřív... Eh, jo! Meredith Petr. Petr Meredith." představila je, když si podávali ruce.
"A když už se známe a jsme tady, mohli bychom začít!" v doktorce se někde probudila vlna aktivity a ta teď vyvěrala na povrch. Odpovědí jí byly dva obličeje očekávající pokyny...

Znervózněla. Visely na ní dva páry očí, které čekaly nějaké rozkazy. Lehce si odkašlala. Petr se s Meredith na sebe ušklíbli.
"Měli bychom si najít nějaké hadry a setřít ten prach," řekla po chvilce trapného ticha. Oba doktoři se vrhly splnit úkol, ale Daniela je zarazila.
"Hej, budeme jich potřebovat hodně, protože sundáme z polic veškeré nádobí a dodatečně ho umyjeme. Police také umyjeme, ale až po prachu. Musíme si najít i ochranné rukavice." Hodila po nich jeden ze svých vynímečných pohledů. Pořád zní mluvil náhlý projev zájmu o uklízení. Meredith si myslela, že je to normální a v pořádku. Petr však věděl své, za hodinku nebo dvě bude nadávat jak špaček.
"Meredith," začala Daniela, "pokud se ti udělá jakkoliv špatně, tak mi to řekni a jdi se nadýchat čerstvého vzduchu," dokončila svoji myšlenku. Hned navázal Petr: "Možná to bude hloupost, ale je lepší to odchytit dříve, než později. Pak by se mohly objevit nežádoucí účinky, které by ti mohly zůstat třeba napořád." Meredith si všimla, že se po tomhle prohlášení starostlivě zadíval na svoji nadřízenou. Zajímalo by jí proč, ale něco se pravděpodobně nikdy nedozví. Možná, že se jí něco stalo v minulosti a teď si to vyčítá...Rozhodně nebyla doktorka Blacková daleko od pravdy.

Někde našli zahrabané čisté kusy látky. Daniela odněkud zázračně vyhrabala krabici čistých, nepoužitých ochranných rukavic. Každý si jedny oblékl a vzal do ruky hadru. V zápětí je hned odložili. Odvážný doktor Schwarz vylezl na židli a podával doktorkám chemické nádobí, různé nádoby. Dívky jej skládaly na zem a na jakýkoliv kousek místa, který našly.
Netrvalo dlouho a v místnosti se rozsvítily antická světla. Otevřeným oknem do místnosti občas vletěla sprška deště. Ani jeden z přítomných tomu nevěnoval pozornost. Nebylo proč, stejně by museli dříve nebo později tu podlahu umýt. Takhle si musejí dávat pozor jen na to, aby neuklouzli.
Pracovali jen chvilku, ale stihly vyklidit veškeré police. V pravidelných intervalech namáčeli hadry a utírali s nimi police. Petr občas prohazoval vtípky na Danielin účet, avšak Daniela si to nenechala líbit. Meredith potichu během práce naslouchala jejich vyprávění a občas to doplnila o svoji historku.
"...Daniele tenkrát podjela noha," vykládal zrovna Petr o jedné jejich výpravě v Brazílii. Pečlivě přitom otíral poličku.
"Chudák, zastavila se i tři metry níže ve smradlavé vodě, ze které jsme měli odebírat vzorky." Z podivného důvodu se rozesmáli oba.
"Když se vyškrábala na břeh, tak prohlásila, že: Vzorky už nepotřebujeme, stáčí mě jen vyždímat!...Chudáček." Meredith si to nedokázala představit, ale usmála se. Slyšela už lepší historky.
"Nebyla jsem pak jediná, kdo smrděl, o to jsem se postarala!" prohlásila hrdě doktorka chemie. Doktorka Blacková se zamyslela, přemýšlela o nějaké své veselé historce, ale nemohla si vzpomenout.
"To máte pořád tak veselo?" nahodila do ticha Meredith.
"Ne, bohužel ne. Škoda, že je toho tak málo," zaznělo smutně z Petrovy strany.
"Víš, Meredith, v našem oboru se stalo už tolik nehod. Spoustu jsem jich viděla, stejně tak jako Petr, některé si živě do teď pamatuji, proto se smějeme i tomu, co zdánlivě není veselé, ale pro nás je to důležité," zašeptala do bušení dešťových kapek. Na chvíli si doktorky pohlédly do očí. Obě pochopily.
„Na některé nehody bych nejradši zapomněl,“ povzdechl si Schwarz. V místnosti se rozhostilo znovu ticho. Každý se zaobíral svými myšlenkami. Nikdo nepromluvil, věnovali se své práci. Všichni potřebovali nechat odpočinout ústa.
„Já bych také nejradši zapomněla, Petře, ale sám dobře víš, že nemůžu,“ mihlo se Daniele v hlavě, „kéž by to byla alespoň něčí vinna, pak bychom se s tím smířili oba...“
Doktorka Blacková v tichosti stírala svoji poličku a čím dál více se utvrzovala v tom, že oba mají nějaké tajemství, o které se bojí. Tušila, že kdyby vyšlo na povrch, tak by se stalo něco špatného...

Nesnášela rukavice, vždycky se jí v nich hrozně potily ruce a občas i naskakovaly vyrážky, ale když si představila, co by ji mohlo potkat, kdyby je neměla, málem dostala chuť nasadit si ještě jedny. Nepořádek byl až pozoruhodně organizovaný, no tedy, ne že by byl uspořádaně organizovaný, ale byl pravidelně organizovaný... byl všude. Za nimi zůstávala neobyčejně čistá plocha. Nemohla se dočkat, až se dostanou k umývání nádobí, z toho pomyšlení jí naskočila husé kůže.
Při vyprávění historek obou chemiků čas mile ubíhal, ale stejně se mohla zbavit pocitu napětí či odtažitosti, který mezi oběma byl, přesto se spolu bavili normálním tónem.

Realtivně brzy se jim podařilo utřít, umýt a nechat uschnout všechny rovné plochy, které nebyly zastavěny dalším vybavením laboratoře, práce tedy spěla k okamžiku mytí onoho vybavení. Venku bylo pořádně zataženo, ale déšť byl mírný a vítr klidný. Předchozí řeč, ukončena lehce záhadnou odmlkou, se teď stočila na historky z dětsví, které se mohou opakovat pořád dokola a nikdy neomrzí, je jich nepřeberné množství a vyprávění někoho jiného probudí sadu dalších vzpomínek, až je někdy neuvěřitelné co všechno si lidé pamatují.

Všichni se vrhli do umívaní nádobí. Za chvíli byla po podlaze voda, která stříkala všude. Zaprášené a špinavé chemické vybavení pomalu nabíralo své podoby. Sklo se stávalo sklem. Černý porcelán se stal náhle bílím. Doktoři měli mokrá trička. Rukavice si ještě nesundali, pro bezpečnost.
Jakmile nějakou nádobu umyli, tak ji utřeli a postavili na své místo. Za chvíli se za nimi tvořila krásná čistá stěna s krásným lesknoucím se nádobím. Nepořádek začínal být organizovaný. Venku přestávalo pršet, ale mračna zůstávala.
"Jako malá jsem vyrůstala na farmě. Měli jsme tam spoustu ovcí. Ráda jsem je proháněla..." mluvila právě Daniela. Při svém vyprávění se usmívala a pečlivě drhla jeden z tloučků.
"Nikdy jsem rodičům neodpustila, že je stříhali. Jednoho dne se táta naštval a nechal to na mě...Ovce si pak museli dlouho počkat na novou srst," zasmála se McNillová. Zbývající doktoři se také přidali. Byla to hloupost, ale všichni zde měli vynikající představivost a tak nebylo divu, že se jim před očima objevila malá Daniela s nůžkami v ruce honící ubohou ovečku, která neměla už žádnou srst.
Petrovi zaskočilo, ale když se uklidnil začal vyprávět historku o tom, jak dostal svoji první poznámku, ve které stálo, že se neustále plazí po spolužákovi.
"Já za to nemohl, vážně!" obhajoval se marně, když se mu doktorky smály.
"On mi vzal tužku a druhou rukou ji dal pryč, co nejdále ode mě. Když jsem se mu ji pokoušel během hodiny sebrat, tak jsem se k němu musel hold přiblížit!" vykřikl pohoršeně.
Teď přišla na řadu Meredith. Chvilku přemýšlela. Svoji pauzu vyplnila umíváním jednoho z chladičů. Vzala opatrně skleněnou a drahou nádobu do rukou, štítivě ji položila do dřezu a nalila na něj velkou dávku speciálního mycího prostředku. Ten začal pořádně nabobtnávat. Nevšímala si toho, i když po prvé se lekla, vše ji však vysvětlila Daniela, bylo to normální.

Během práce poslouchala vyprávění kolegů a sem tam dodala i nějakou vlastní hloupou historku, ty trapné si zatím nechávala pro sebe, byly totiž poněkud... trapné...
Umývání nádobí nikdy nepatřilo k jejím nejmilejším činnostem, natož s rukavicemi. Na druhou stranu, laboratoř se jejich zásahem změnila ve velmi milou místnost, kde bude určitě radost pracovat.
"Víte co mě tak napadá?" začala místo očekávané historky. "Že až jednou onemocní uklízecí četa, tak budeme na řadě my." pronesla se smrtelně vážným výrazem a smutně pokývala hlavou.
Daniel a Petr se na sebe podívali a málem smíchy spadli na ještě ne příliš čistou zem.
"No co?!" pochichtávala se i Meredith.
"To už se mi jednou stalo. Když jsem byla malá, máma jednou onemocněla a já měla místo ní žehlit prádlo a prý mi to šlo tak dobře, že jsem žehlila dalších 9 let." řekla naoko zkroušeně.
"To je opravdu trestuhodné." dodala stejně ironicky Daniela.
Petr se pořád ještě válel smíchy.

Bylo to opravdu zvláštní, ale za hodinu stihli opravdu velký kus práce. Stěny, nádoby a vše okolo se lesklo čistotou. Tedy až na zem, která byla stále špinavá. Otevřenými okny sem proudil krásný čistý vzduch. Petr domýval jednu z posledních zkumavek. Daniela uklízela nějaké nádoby a Meredith s radostí odhodila své rukavice do koše. Rozhlédla se kolem. Celá mokrá, ale šťastná se usmívala. Byl to opravdu rozdíl.

Oba doktoři odhodili rukavice do koše.
„Fuj!“ vyprskla Daniela a omyla si zpocené ruce. Pak se kritickým pohledem zadívala na podlahu.
„Fajn, proč ne?“ povídala jakoby pro sebe. Petr ji podal velký kýbl naplněný mýdlovou vodou, hadru a koště.
„Ty...“ zasyčela a strčila do něj násadou od koštěte, pak se však zlomyslně usmála. Meredith se to ani v nejmenším nelíbilo. Co teprve chudák Petr?
„Administrativu děláš ty!“ prohlásila pevně doktorka McNillová a začala pořádně drhnout podlahu. Zubožený doktor Schwarz dosedl na nedalekou židli. Potichu si něco mumlal. Meredith se neudržela a začala se smát. Oba uražení doktoři na ni pohlédli, pak si teprve uvědomili trapnost celé situace a přidali se.

Všechno bylo hotovo, teda na pohled to tak vypadalo. Podlaha se leskla, stěny a nádoby byly vyčištěny...ale pořád se tu skrývalo spoustu práce, která může počkat. Ostatně, měli ještě na práci jednu laboratoř, která potřebovala minimálně stejnou péči, jako tahle. Zbytek, si budou muset doktoři dodělat sami.
„Meredith,“ začala doktorka McNillová, „mockrát ti děkuji, hrozně jsi nám pomohla.“ Druhá doktorka naznačila, že to nic není.
„Myslím, že je načase setřít prach někde jinde...“ prohodil jen tak Petr. Měl pravdu. Oba chemici pohlédli na doktorku Blackovou. Čekali rozkazy.

Neměla moc ráda, když se na ni dívali všichni přítomní v dané místnosti, ale protože to zde byli jen dva lidé, nebylo tak hrozné. Stejně tak ovšem neměla ráda, když se čekalo na její rozhodnutí.
Nejdřív si protáhla ztuhlá záda, pak se podívala na oba kolegy a pokývla souhlasně hlavou.
"Děkovat mi vůbec nemusíte, stejně vám to budu za chvíli stejnou měrou oplácet." oba neurčitě pokývali hlavou.
"Tak vás tedy zvu na další úklid, ale v jiné laboratoři, no to bude zpestření!" snažila se znít nadšeně.
"Už se nemůžeme dočkat!" odpověděl jí stejně nadšeně Petr.
"Jasně, hurá na špínu!" nezůstala ani Daniela vzadu.
"Hmm, jen si vzpomenout, kde ta laboratoř byla..." nasadila Meredith nejistý výraz, když zamířila ke dveřím.

Okna nechali ještě větrat, však už neprší a když jim uletí nějaké to lejstro, aspoň toho nebudou muset tolik uklízet a se smíchy se vydali na druhé laboratorní smětiště.

"Hmm, jen si vzpomenout, kde ta laboratoř byla..." řekla poněkud nejistě Meredith. Daniela se rozesmála. Prostě už nemohla, byla unavená a vyčerpaná z úklidu, čekala jí další laboratoř...v tu chvíli jí to opravdu připadalo srandovní. Druhá doktorka ji obdařila úsměvem.
S Petrem se dohodli, že nechají okna otevřená. Jak řekla Meredith, je jedno, jestli nějaký to lejstro uletí, stejně tu je spousta dalších. A navíc měla Daniela pocit, že kdyby okna zavřeli, tak se tam smarad nahrne znovu. Někde něco unikalo...teď to však bylo jedno. S lehkým srdcem se vydali na chodby hledat novou špínu.

Chodbičky (bloudění po tajemných a nebezpečných prostorách, které jsou plné bakterií)