15. 4. 2005, neděle, 8:30

Zamířila ihned ke konvici s kávou a nalila si plný hrnek. Na jídlo neměla ani pomyšlení. Zamířila ke svému oblíbenému stolu, naštěstí u něj nikdo neseděl. Sedla si a začala koukat z okna. Usrkla kávy. Hlava ji rozbolela ještě víc, připadalo ji, že tam má tisíc střepů. Doufala, že prášek začne zabírat co nejdřív.
"Copak, včera jsi to nějak přehnala?" neseděla tam moc hlouho, když uslyšela hlas nad sebou. Podívala se a uviděla Alexe.
"No, trochu jsme popili, to uznávám. Ale... kam si se vlastě včera vypařil?" tázavě se na něj podívala.
"No přiletěl jeden známý, tak sem ho šel pozdravit. Myslím, že ho budeš taky znát," spiklenecky na ni mrkl.
"Počky, koho tím myslíš?" nechápala.
"Uvidíš... máš tady volno?" ukázal na židli, poté, co se porozhlédl po jídelně.
"Od včerejšího poledne jsi nějaký divný. Stalo se něco?" zabrousila na tenký led.
"Nic, co by mělo být," snažil se vymluvit Alex.
"Odpoledne jsi se mnou nepromluvil skoro jediné slovo," nenechala se odbýt.
"Když to chceš vědět, tak některým lidem se nelíbí, jak bych to jen řekl... no, prostě se jim ne...," nedomluvil protože k jejich stolu přistoupila osoba, jenž před nějakou chvíli přišla do jídelny. Byl to Matt.
"Poručíku...," začal nesměle.
"Co...?" snažila se na něj usmát.
"Nezlob te se, že vás ruším, ale nikoho tady ještě moc neznám a viděl jsem vás tady," vysvětloval.
"Co potřebujete?" mile se o zeptala.
"Potřeboval bych masožravé broučky na očištění kostí od masa. Nejsem si sice jistý, že je tady seženu, ale bylo by to více než vhodné. Nepoškodí to totiž kosti...," začal vědecky popisovat, očišťování kostí.
"Moje vzorky...," vydechla Sofie, právě si vzpomněla, že musí jít za Adrianou. "Jo a brouky... no mám pocit, že vím kde vy jsme je mohli najít. Alexi promiň, promluvíme si později," usmála se na něj. Poté si stoupla a zamířila k výochu z jídelny. Před tím se ale ještě zastavila u kávovaru a dolila si hrnek, který skoro vypila. Matthew si nalil taktéž kávy.
Chodby

Daniela se doplazila do jídelny. Mnula si krk a snažila se ho alespoň trochu rozpohybovat. Měla pocit, jako by tu všichni křičeli. Snažila se je ignorovat. Pomalím krokem došla až ke stolům se snídaní.
Hm, copak to máme...vajíčka, tak na ty můžu zapomenout...a ejhle jogurt! A tadyhle jsou lupínky! probírala si v duchu výběr. Nakonec si naložila do mystičky kupu bílého jogurtu a hrst kukuřičných pupínků. Ještě popadla džus a šla si sednout k jednomu ze stolů. Kávu si dá později.
Dosedla na místo, uvelebila se a zjistila, že zapomněla lžíci. S povzdechem se zvedla a o minutu později zase seděla. V tuto chvíli začínal každodenní rituál jménem snídaně.

Vše proběhlo podle plánů. Do čtvrt hodiny byla mistička zcela prázdná a zašmudlaná od jogurtu. Džus byl taky nenávratně pryč. Teď nastala chvíle pro odchod. Daniela se zvedla. Nádobí vrátila a vyrazila směr laboratoř...po cestě si vzdala (ukradla) jednu termosku s kávou a erárním hrníčkem. Po tomhle života budiči se na sto procent probudí a třeba ji přestane bolet hlava.

svět chemikálií, neroztřízených papírů a smradu...ehm, má laboratoř!

Když vstoupily do jídelny, tak hnány hladem neváhaly a šly si vybrat něco k jídlu. Larise se z dnešní nabídky mic moc nezamlouvalo, všude samé maso, ale dostala neodolatelnou chuť na něco nezdravého, když ji v tom padly do oka hranolky. Tak si poručila o dvojtou porci hranolek a to všechno polila kečupem.
"Nebudeš náhodou těhotná," okomentovala její počínání Olja, která stála vedle. Tím si vysloužila od Larisy ránu. Ta ale zapomněla, že má sádru a to Olju pěkně bolelo, protože ji archeoložka bouchla pořádně.
"Jauu," zaúpěla Olja.
"To máš za to," dábelsky se na ni usmála.
Katie jen kroutila hlavou nad chováním těch dvou.
Jakmile dosedly, Larisa jim začala vyprávět jaká byla vlastně snídaně s Johnem.

Už skoro dojedly, když k nim přišel major Lorne se zvláštním výrazem ve tváři. "Doktorko."
"Ano," vyslovily obě přítonmé doktorky současně.
"Brownová," dodal pohotově,"můžu s vámi na chvíli mluvit?"
"Jistě majore, sedněte si," vybídla ho, aby si sedl k nim.
Larisa se zdálo, že se Lorne chová nějak divně. Znala ho už dlouho, ale v takovém ropoložení ho ještě neviděla.
"Ehm, raději bych s vámi mluvil soukromě," na Larisu s Olgou se raději ani nepodíval. Ale kdyby se podíval, tak by viděl jak si vyměnily trochu uražené pohledy.
"Jistě," Katie se zvedla od stolu a s majorem podešla dál aby měli soukromí.
"To je divný," prohodila Olja.
"Pššš," napomenula ji Larisa, která napínala uši aby něco zaslechla. A taky že zaslechla, ale moudrá z toho nebyla. Bavili se překvapivě o kytkách.
Po chvíli se Katie vrátila s tím, že teď musí jít něco vyřídit, ale že se brzo vrátí a dají si kafe. Pak v doprovodu majora Lornea odešla.
"Hmm, že by byl major skrytým milovníkem kytiček?" zadedukovala Larisa.
Olja se doširoka usmála. "Nebo skrytým milovníkem Katie!"
Archeoložka protočila oči v sloup. "Ty a ty tvé teorie."

Po trochu delší době, než předpokládali, že cesta zabere, konečně došli do jídelny. Cestou potkali několik Sofiiných známých a ta nemohla učinit jinak, než jim představit svého bratra. Adriana ovšem musela uznat, že k zahození není, ale myšlenku na Sebastiana velice rychle zahnala myšlenka na Lornea. Ve chvíli, kdy ho zahlédla v rohu jídelny, jak se baví s Katie, zčervenala. Byla ráda, že jí nikdo nevidí do hlavy a doufala, že si nikdo nevšiml změny barvy ve tváři.
Chvíli jí trvalo, než jí došlo, s kým tam je a jak podivně se usmívá. Trochu ji to zamrzelo, ale musela přiznat, že major si může dělat cokoli a ona jej sotva zná vůbec na to, aby si mohla dovolit žárlit.
Když zahlédla Larisu s Olgou, zamířila k nim a ostatní ji kupodivu následovali, ačkoli se zdálo, že se věnují úplně něčemu jinému, než výběru místa k sezení.
"Můžeme se přidat?" pronesla směrem k oběma.

"Berte místo," vybídla ji Larisa. "kam jste se to včera vlastně vypařily? Našly jste toho doktora, kterého jste hledaly?"
„Toho správného doktora ne, ale major Lorne byla nadmíru dostačující náhradou,“ mrkla na ně antropoložka.
Larisa s Olgou se na sebe udiveně podívaly. „Major Lorne?“ Ale raději to nechaly být a nově příchozí si v klidu a bez dalších otázek sedli a dali se do jídla.
…
"Hele, tvá sestřenice je tady upozornila Larisu Olga na přítomnost Daniela, která do jídelny doslova vběhla. v závěsu za ní se k překvapení objevil McKay. Olga a Larisou si věměnily udivené pohledy.
"Začíná mi to tady připomínat mexickou telenovelu," porhodila Larisa. Chtěla na Danielu zavolat, aby si k nim přisedla, ale když měla takovouhle společnost nechtěla ji rušit.
"To mě zajímá s čím přijde Katie. Lorne rozhodně nevypadá jako zahradnický typ," začala zase Olga v rozvíjení svých teorií.
Larisa se zasmála. "Řekl ti už někdo, že jsi strašná drbna?"
Zamyslela se. "Hmm, myslím, že už ano."
Asi po deseti minutách se konečně objevila Katie. s takovým záhadným výrazem ve tváři. Ani nedosedla, Olga už do ni začala hučet. "Tak co po tobě chtěl?"
„Nic co by tvé zvědavé uši měly slyšet,“ ušklíbla se botanička.
Ruska se ale nedala jen tak odbýt. „Ale, no tak! Co ti to udělá?“
„Zničí důvěrné přátelství s Lornem,“ tajemně se na ni usmála.
Olga se zatvářila značně zmateně. „Aha,“ a dál raději mlčela a věnovala se jídlu.

Daniela skoro vběhla do jídelny. Rodney ji následoval.
"Jak jste to myslela?" dohnal ji u jídel. Daniela si zrovna brala tác. Byla tak zabraná, že si ani nevšimla své sestřenice.
"No tak, že nejste chemik, tím se vás nechci nějak dotknout, ale asi si plně neuvědomujete, jak je rovnice potřeba." Rodney se nafouknul, avšak rozhodně ne radostí. Chvíli mlčel a sledoval, jak si doktorka vybírá jídlo. Bylo to opravdu směšné. Daniela byla na rozpacích. Nevěděla, jestli si má vzít salát, a nebo maso s hranolkama.
"Tak mě o tom poučte," z ničeho nic na ni promluvil McKay. McNillová vypadala, jako by nevnímala, ale nakonec se na něj podívala.
"No, vezme to tak, že pokud si nevyčíslíte rovnici, tak máte výpočet špatně," usmála se. Setkala se pouze s doktorovým pozvednutým obočím.
"Aha, ale pokud víte, že tam to číslo má být..."
"Pokud," skočila mu do řeči, "co myslíte, je lepší salát než maso?" Nad tímto zůstal vědec zmateně stát. Dokázala tak rychle změnit téma.
"Takže vlastně rovnici nepotřebujete!" zazářil McKay, "a rozhodně je lepší to maso."
"Taky pravda...hm, ale nezdá se vám, že to maso je nějaké živé?"
"Ne."
Pokud někdo poslouchal, co řeší, tak se asi už dávno ztratil.
"Hm, ale pokud je to tady nějak upravované, tak to nemusí být zrovna nejlepší. Kdo ví, jaké chemikálie se musí potřebovat na jeho konzervaci..."
"Hej, já ho chtěl jíst!" zatvářil se dotčeně. Daniela měla ve tváři naprosto andělský výraz. Doktor McKay si nabral misku salátu. McNillová udělala to samé.
Teď přišila na řadu šťáva.
"Doktore, chcete podat šťávu-kávu?" Rodney kývl.
"Černý rybíz, citrón anebo kávu?" Daniela se zarazila. Nechápala, proč se Rodney zatvářil uraženě. Přešla to pouze protočením panenkami.
"Samozřejmě, že kávu." Podala mu to, co si žádal a otočila se podnosem. V tu chvíli si všimla sestřenice.
"Jé, hele, Larisa je na obědě!"
"Larisa?"
"Doktorka Volkovová," upřesnila.
"Aha,“ prohlásil McKay, o ní mu John vyprávěl. „A odkud se znáte?"
"Je to moje sestřenice, pojďte si k nim sednout." Zamířila energicky k jejich stolu.

Chtě nechtě ji McKay následoval. Nakonec se zastavili, aby se zeptali na volná místa, i když očividně tam byli.
"Dobrou chuť a máte tu volno?" začala Daniela. Všichni přítomní na ni pohlédli a kývli. Oba doktoři se posadili. Muž se začal cpát, jak bylo jeho zvykem. Daniela na něj pohlédla a chtělo to komentovat, ale místo toho se zhrozila.
"On byl ještě jiný salát? Proč jste mi to neřekl?!" zklamaně vypískla. Zaujatě si začala prohlížet Rodneyho salát.
Oslovený pokrčil rameny a ušklíbl se: "Neptala jste se."
"Chm, díky, až budete mít v kávě arzen, tak vám to taky neřeknu. Budu to argumentovat tím, že jste se neptal." Vědec se zakuckal svou kávou. Rychle se otočil na doktorku a v očích se mu začínala objevovat panika.
Cemička se rozesmála: "Blázne, nic tam nemáte!"
„Vtipné!“ zaprskal jako kočka.
„Stejně jako váš salát!“ Na chvíli se odmlčeli a oba začali konečně obědvat.

Sofie si Sebastianem mezitím povídali, samozřejmě spolu s Colinem a sem tam se hovoru zapojila i Adriana. Jen Matthew mlčel. Ve směs to byla řeč o historkách a nejen o Sofiininých.
"A tenkrát, jak jsi vyhodila do vzduchu tu kůlnu," rozesmál se Seb.
"Jo a Gael se mě snažila ošetřit. Nevím, kdo mě tenkrát vyprovokoval. Stejně jsem nakonec skončila v nemocnici s popáleninama a výpraskem od otce," opáčila mu.
"Ale já ho dostal taky, že jsem vás nehlídal. Jo, tenkrát jsme dostali všichni zaracha. I Gael, i když v tom byla nevinně," šťouchl do ni.
"Jo všichni stejným dílem," přikývla Sofie. Adriana a Colin se začali už po několikáté smát. Některé z historek byly opravdu vtipné.
"Jak dlouho se vlastně zdržíš?" po chvíli se ho zeptala.
"Jen na pár dní. Vlatně ani nevím, kdy odlétáme. Ty to víš Coline?" otočil se na Colina.
"Vlastně taky ne," poškrábal se na hlavě.

Adriana Keenanová konečně dojedla svůj oběd, ačkoli jí to chvíli trvalo, protože více času strávila povídáním si s ostatními. Pomalu ale bylo na čase, začít zase něco dělat a jít se věnovat práci.
"Doctorko, nevadilo by vám, kdybych vás chvíli obtežovala, chtěla bych se něco více dozvědět o Athosianech, tak pokud byste byla tak laskavá, a ukázala mi třeba nějaké archologické nálezy a podobně," otočila se Adriana na Larisu.
"Ale zajisté," usmála se archeoložka a dopila poslední doušek své kávy. "Můžeme jít třeba hned."
"Skvělé, jen si s sebou vezmu kafe, to víte, může to být na dlouho a kofein se vždycky hodí," mrkla na ni antropoložka a Larisa jí věnovala souhlasný pohled.
Obě se rozloučily se značně se rozrůstající společností u stolu. Doctorka Keenanová si jen rychle skočila pro kávu a u dveří z jídelny se opět sešla s Larisou a dál pokračovaly samy dvě.

Archeologické oddělení

Jako první se zvedl po obou doktorkách Colin se slovy, že se chce stavit v tělocvičně. Sofie už taky konečně dojedla svůj oběd.
"Matte, prosím tě, mohla bych si teď vyzvednout ty svoje vzorky?" podívala se na něj.
"Jistě. Chceš jít hned?" opáčil ji. Byla to snad první věta, kterou při obědě pronesl.
"Byla bych ti moc vděčná," usmála se na něj. "Co máš teď v plánu?" ještě se otočila na bratra.
"Kromě flákání se po Atlanis, nic," vtipně prohlásil Sebastian.
"Tak to můžeš jít s námi. Ukážu ti svou laboratoř," už se zvedala od stolu.
"Eh, tu už jsem viděl," poškrábal se na hlavě.
"Cože, kdy?" podivila se Sofie.
"No když jsi byla na misi. Hledal jsem tě tady a Tamara mi řekla, ž jsi na misi a ukázala mi tvou laborku," usmál se na ni.
"Aha, to neva. Půjdeš teda, nebo ne," ještě naposledy se ho zeptala.
"Jen se stavím na loď a pak se pokusím najít tvou laboratoř," mrkl na ni. Sofie se pak rozločila se zbytkem stolu a zamířila spolu s Mattem do laboratoří.
Přes Adriininu laboratoř do laboratoře Sofie

Oběd proběhl rychle a klidně. Oba dva byli poněkud na sebe naštvaní. Dalšímu rýpání se snažili vyhnout a v klidu jedli. Poslouchali většinou to, co si povídali ostatní. Nakonec skoro všichni odešli a skončili u stolu s Katy, na kterou Rodney koukal skoro pořád a s ruskou částí.
Daniela skončila s obědem. Představa té hromady práce ji nakonec dohnala k odchodu. Usmála se na Rodneyho, ale ten ji nevnímal. Nenápadně ho kopla pod stolem. Dalo se říct, že provedla nereálný úkol. Kopnout někoho nenápadně pod stole, když sedí vedle vás je vážně sranda. Daniela nebyla žádné máslo a tohle měla už dávno odzkoušené. Po provedeném výpadu se na ni vědec podíval vražedným pohledem. Nebylo to určitě příjemné a nemělo být, ale když ona ho vyrušila při zkoumání kuřecího salátu! Ta drzost! A ona se ještě usmála.
"Děkuji za pomoc při výpočtech a při opravě notebooku. Musíme někdy dořešit tu vaši teorii bez rovnice," na slovo "rovnice" dala velký důraz. McKay se nafoukl, ale ne pýchou. Nikdo u stolu si toho však nevšiml.
"Nemáte zač, kdykoliv," odpověděl přehnaně sladkým hlasem. Ale myslel to jinak. Naštvala ho tím, že pochybovala. Však on jí ještě vytře zrak!
Rudovláska pochopila, s mírným úšklebkem zakroutila potřásla hlavou a rozloučila se. Její kroky pak vedly do laboratoře, která byla kupodivu prázdná. Petr tam nebyl.
práce práce a ještě práce...laboratoř

Jakým způsobem Sebastian dotáhl poručíka do jídelny, se ostatní členové museli zasmát. Pevně ji držel za zápěstí a táhl ji za sebou. Marně se mu vzpírala, své sevření nepovolil. Poručík měla stále ten rozhořčený výraz, jaký nasdila, když ji její "únosce" doslova vytáhl z laboratoře. Půvedně si ji, poté co vyšli z laboratoře, přehodil přes rameno a nesl ji jako pytel brambor. Asi tak v půlce cesty se nechal přemluvit a položil ji na zem. Přespělo tomu i to, že na ně každý údivem hleděl. Poručík chtěla zmizet za nejbližším rohem. Sebastian zřejmě prokoukl její úmysly a pojistil si ji pevným stistkem kolem zápěstí.
"Au, už mě vážně můžeš pustit," řekla, když klopýtla.
"Nene, musím si tě pojistit, že mi neutečeš,..." šibalsky se na ni usmál a zvýšeným hlasem dodal: "...sestřičko!" Kolem dokola byla spousta lidí, kterým tahle zcéna přišla natolik vtipná, že dokonce přestali jíst.
"Opravdu ti nikam neuteču," snažila se říct co nejchlácholivějším hlasem, přitom ale obrátila oči v sloup. Opravdu se jí tady nechtělo být. Nejraději by teď byla zalezlá ve své laboratoři.
"Menší problém, já ti nevěřím," koukl na ni přes rameno. Znal svou sestru a věděl, co od ní může očekávat.
"Sebe, prosím," snažila se znovu vyprostit, ale bezvýsledně. Její bratr měl oproti ní velkou sílu. Došli k pultu. Obratně si vzal tácek, nabral do něj jídlo pro sebe a pak se otočil na Sofii.
"Tak co si dáš?" usmál se na ni. Oči mu jen hrály, hodně se bavil jejím výrazem.
"Nemám hlad," trucovala. Seb jen pokrčil rameny a nabral ještě jídlo i pro ni podle svého uvážení. Pak vzal tác do volné ruky a tahl ji k jednomu vzdálenějšímu stolu. Posadil ji tak, že nemohla utéct. Z jedné strany ji bránila zeď a z té druhé... tam zkrátka seděl Seb a velmi bystře ji hlídal.
"Musíš jíst! Kromě oběda jsi dnes nic nejedla," starostlivě se na ni podíval. "No tak Sofií, netrucuj!" natáhl se k ní a jemně ji žďouchl.
"Nechápeš, nemám hlad," pravila rozlobeně. Sebastián pouze pozvedl ramena a hluboce si povzdechl. Byla tvrdohlavá.

Adriana vstoupila do jídelny mírně zadumaná, že zakopla o práh dveří a měla co dělat, aby nespadla na zem. V tu ránu se probrala, už nemyslela ani na kaktus, ani na majora Lornea, teď přemýšlela, co tu vlastně dělá. Když si konečně vzpomněla, že je tu proto, že má hlad a trpí nedostatkem kofeinu poté, co celé odpoledne strávila v laboratoři a snažila se nemyslet na všechny ty události, zamířila rovnou k pultu. Než si stihla nabrat jídlo, už slyšela naléhavé volání. Otočila se a zahlédla Sofii se zoufalým výrazem, jak na ni mává. Vzala si ještě kávu a zamířila rovnou k jejímu stolu.

Sofie byla tak ráda, že si Adriana k nim šla sednout. Věnovala bratrovi škodolibý úsměv. Ten ji ho samozřejmě oplatil.
"Nečekej, že se z toho tak lehce vyvlíkneš," sykl na ni, protože doktorka už byla skoro u jejich stolu.
"Proč na váš všichni hledí?" zeptala se nechápavě. Celá jídelna jakoby sledovala, co se bude u jejich stolu dít.
"Ale měli jsem celekm vtipný příchod do jídelny, viď Sofii," s úsměvem prohodil Sebastian.
"Aha," pokrčila rameny Adriana.
"Co nebožtíci?" Sofie ihned zavedla řeč někam jinam. Adriana si všimla, že se Sebastian utrápeně podíval na svou sestru. Znovu ji přistrčil její talíř s jidlem.
"Poslyš Sofie, nemůžeš předstírat, že nemáš hlad," nadhodil dřív než doktorka stihla odpovědět.
"Ale já nemám hlad. Stojím si za svým," žalůdek se ji v ten moment silně ozval.
"To slyším," rozesmál se Sebastian. Rozesmála se i Adriana. Sofie si raději uždibla trochu jídla, aby už dali pokoj.

Daniela přišla do jídelny následovaná oběma muži. Nesledovala kdo tu je a kdo ne. Zamířila si rovnou pro jídlo. Byla unavená a kručelo jí v žaludku. Neměla náladu na cokoliv. Dneska mohla udělat spoustu práce, místo toho podlehla McKayovi a věnovala se nějaké šílenosti.
Nepřítomně dosedla za stůl a nevšímala si dvojce mužů, která ji následovala a stále něco prodiskutovávala.
Vypila džus a snědla nějaké maso s bramborem. Lepšího nic nenašla. Kývnutím se rozloučila se společníky.
"Trefíte?" zeptal se z ničeho nic Rodney. Daniela na něj chvíli zírala a přemýšlela, jestli to myslí vážně.
"Snad ano," přiznala ihned po té, co se vzpamatovala. Pravda byla taková, že pravděpodobně ne. Rodney se zatvářil gentlemansky a vstal. Měl dojedeno.
"Doprovodím vás," nabídl se. Doktorce unikl jeho úsměv typu: Tak a teď si toho važ. Popadla tác, odnesla ho a zamířila do pokoje v doprovodu s McKayem.
chodby a nebo už pokoj...

Doktorka Keenanová seděla za jídelním stolem lehce zamyšlená. Ani pořádně nevěděla, o čem se Sofie baví s jejím bratrem a už tím spíš jí nedocházelo, že tu sedí něco kolem půl hodiny. Jídlo měla dávno snězené a na dně hrnku zbytek kafe, které se už rozhodně nedalo pít.
Vstala s tím, že nádobí odnese, ale Sofie po ní vrhla trochu zoufalý pohled, který říkal, ať ji tu v žádném případě nenechává samotnou.
"Jen to odnesu, omluvte mě na chvíli," zareagovala na Sofiin výraz a ta se hned zatvářila mnohem spokojeněji.
Došla s náručí plnou nádobí k pultům, kde je nechala a zamířila k jednomu s kávou. Sice jednu dopila prakticky před chvílí, ale stále měla pocit, že jí chybí kofein a tak si vezme ještě jedno. V tu chvíli ji napadlo, že možná i Sofie by jedno ocenila a vzala pro jistotu dvě.
Když došla nazpět a položila dva hrnky na stůl, Sebastian se na ni podezřele podíval: "Hned dvě najednou? To není moc zdravé."
"Ne, to druhé je pro Sofii, pokud ho ovšem bude chtít," vysvětlila s úsměvem.
Sofie jí věnovala nadšený pohled a pronesla: "Skvělé, díky, zrovna jsem si říkala, že by mi jedno bodlo." Natáhla se pro hrnek a rovnou se napila.

"Vypravěč"

...

Jídelna zpustla. Celá Atlantis spala poklidným spánkem kromě doktora McKaye, kterému se zdála noční můra o tom, jak jej nahání Daniela s citronem v ruce .

Konečně akce