13. 4. 2005, pátek, 11:04

"Hm, tohle nevypadá jako moje kajuta," povzdechla si Adriana při pohledu na všechnu tu elektroniku ve strojovně Daedala. Vždycky si nerada přiznávala, že něco nešlo podle jejích plánů, že na něco neznala odpověď nebo, nedej bože, se někde ztratila. Tahle chvíle pro ni byla nepříjemná, protože přesně tohle přiznat musela.
Porozhlédla se kolem, ale nic nenaznačovalo cestu zpět. Pomalu ji začínala přepadat panika už z toho důvodu, že zde byla naprosto sama.
"Je tu někdo?" dotázala se do ticha místnosti, které narušovaly jen nepatrné zvuky přístrojů. "Bezva, co teď?" tázala se sama sebe. Když byla nervózní, měla ve zvyku mluvit sama se sebou.
Zahla za roh k dalším, ještě podivnějším, přístrojům a měla pocit, že každým krokem se tu zamotnává čím dál víc. Zastavila se, otočila se kolem své osy a zoufale se rozhlížela po místnosti. Šero a jednotlivá blikající světla elektroniky jí připadaly děsivé. Mozek si uvědomoval, že jí nemohou ublížit a že není důvod se něčeho bát, ale na druhou stranu podvědomí tropilo jen neplechu a propadalo pomalu, ale jistě panice.
Po dalších minutách bloudění, kdy začínala mít pocit, že strojovna samotná je snad dokonce větší, než celá loď, se odevzdaně svezla k zemi, kde se usadila a tupě zírala na červené blikající světlo.
"Paní doktorko, co tu děláte?" zaznělo jí nad hlavou. Adrinana nadskočila úlekem, ale v tu chvíli se jí zároveň i ulevilo. Není tu sama! Zvedla zrak k jejímu zachránci. Mladý muž s uniformou posádky Daedala se na ni usmál a natáhl ruku, aby jí pomohl postavit se. Ruku přijala a chvíli na to stála na nohou.
"Děkuju," vděčně odvětila, "já... ztratila jsem se," přiznala.
"Tak to je dobře, že jsem vás našel," odvětil muž.
"Vy jste..." naznačila mu, že by bylo vhodné, kdyby se představil. Znala jej jen od vidění.
"Kapitán Dave Kleinman," zareagoval.
"Adriana Keenanová." Považovala za vhodné, také se představit.
Dave kývnul a naznačil jí směr chůze.

Adriana společně s Davem zrovna míjeli jedny z posledních přístrojů ve strojovně. Byla vděčná, že narazila zrovna na něj, protože jako společník do diskuse byl kapitán opravdu výtečný. Cítila se v jeho přítomnosti docela dobře, protože se nesnažil narážet na to, že se ztratila, ani jí to nijak nepřipomínal. Prostě se choval, jako by se jen potkali někde na chodbě a dali se do řeči. Dokonce se i zasmála, když se zeptal na incident s majorem Lornem.
"Skutečně jste po něm hodila kost?" s nadšeným výrazem pronesl.
Adriana pouze přikývla na souhlas a věnovala mu jeden ze svých záhadných úsměvů.
"Promiňte, ale nedá mi to nezeptat se, proč," zvědavě odvětil Dave a nedočkavě čekal na odpověď.
"Víte," zamyslela se Adriana. Nevěděla, jastli má říct pravdu, přeci jen její důvod byl značně dětinský a její reakce lehce přehnaná a neadekvátní. Nakonec ale usoudila, že jemu snad pravdu říct může. "Jak bych začala... počítám s tím, že znáte doctora Becketta, který působí na Atlantis," začala hezky od začátku.
"Ovšem," přitakal Kleinman.
"Doktor Beckett pochází, jak jistě víte, ze Skotska a rovněž tak i já. A abych objasnila tu kost... major Lorne se choval nevhodně, když při vzájemném představování se na mě hleděl jako bych spadla z jahody, a pak poznamenal něco o "národní" podobě - pravděpodobně narážel na přízvuk - ovšem tentokráte v lepší verzi," vysvětlovala Adriana.
V tu chvíli se Dave rozesmál a pronesl: "A tak jste po něm hodila kost!"
"Přesně tak," usmála se, "Je vidět, že mě ještě nezná, ta podoba je totiž značně diskutabilní, ale s tou lepší verzí bych i souhlasila," nadhodila a při tom na Davea mrkla.
"Tak s tím bych také souhlasil," připustil s úsměvem, "jen ještě jednu otázku, to s sebou vždycky nosíte nějakou tu kost?" pohlédl na Adrianu, jejíž výraz v obličeji jasně naznačoval, že mu to klidně ráda názorně předvede. Kapitán jen takticky ucouvl a přidržel Adrianě dveře vedoucí ze strojovny do chodby, odkud zamířili do jídelny na oběd.
Daedalos - Jídelna