15.4.2005, neděle, 11:20 (Laboratoř Daniely)

Daniela vešla do své laboratoře. Nebyla z ní nikterak nadšená, ale bylo potřeba zjistit, jak je na tom s chemikáliemi, přístroji, papíry a vším možným. První její cesta vedla k nejčistšímu stolu, kde si odložila konvici s kávou a hrnek. Poté se vrhla k jedné ze skříní, našla tam pláště, bílé trička a kalhoty. Převlékla se a uniformu si poskládala někam bokem. Nerada by ji měla hned první den prožranou a barevnou.
Doktorka se s hlubokým nádechem uklidnila. Nalila si kávu a vypila víc jak půl hrnku. Díku bohu ji hlava už tolik nebolela. Stále držela hrnek a rozhlížela se okolo sebe. Nevěděla kde začít. Nejradši by sehnala celý seznam o vybavení laboratoře, ale při představě kupy papírů ji naskakoval mráz po zádech, jenže jí nakonec nic jiného nezbylo.

Byla tu už deset minut, ale během té chvilky si stihla udělat přesnou představu o tom, jakým způsobem povede svoji laboratoř a hlavně, jakým způsobem prozatímně roztřídí ty "hloupý" papíry.
Měla představu o třech hromadách. První bude sloužit ohledně vybavení laboratoře a seznamu chemikálií. Druhá a třetí hromada se rozdělovala na nutně potřebné a na papíry "potřebuji až za měsíc".
Mohla vytřídit tak 1/4, když konečně dorazil i Petr. Byl bledý a sám si nesl svoji konvici i hrneček.
"Bré dopoledne, jakpak ses vyspinkal?" pozdravila ho Daniela. Petr pouze něco zamručel.
"Ok, až budeš přítomen, tak mi pojď pomoc..." Znovu něco zabrblal. Daniela si nad tím jen povzdechla.

O půl hodiny později měla doktorka McNillová všechno z jednoho stolu roztřízeno. Pod velkou hromadou na ni vykukoval notebook, který po zpuštění nefungoval. Petr Schwarz byl vyslán pro nějakého vědce.

Daniela seděla a četla. Snažila se pročíst ty nejdůležitější papíry, ale bolest hlavy jí v tom bránila. Nakonec se zvedla a napila se kávy. Chvíli jen tak postávala u stolu. Mohlo být i hůře. Její pohled se znovu vrátil k papírům. Povzdechla si. Sebrala ztracenou rovnováhu a sebrala jednu kupku. Položila ji na stůl, do jedné ruky si vzala jede důležitý dokument a do druhé ruky přišel zvýrazňovač. Všechno pocházelo ze zásob, které tu leželi. Zabraná do práce, kávy a podtrhávání přestala vnímat okolí. Seděla zády ke dveřím, takže nemohla vidět, kdy konečně přijde Petr.

Místnost byla tichá, jako by byla opuštěná. Ozývalo se tu pobrukování a občasné škrábání propisky a zvýrazňovače o papír. Daniela znuděně seděla a pročítala seznamy, různé poznámky o výzkumech a věcech, které bylo potřeba nutně dodělat. Někde našla chyby, které ihned opravila. Některé věci si kontrolovala k knihách. Do toho všeho popíjela kávu. Bolest hlavy trošku polevila, ale kocovinu nahradila známá bolest hlavy, která byla z přívalu informací.
"Jsem rád, že jsem narazil zrovna na vás, všichni tvrdí, že jste nejlepší." Uslyšela chemička odedveří. Ignorovala to.
"To taky jsem," zaznělo sebejistě. Doktor a Petr byl v místnosti.
"To je dobře, doktorka by mě roztrhala, kdyby se to nezpravilo." Daniela tohle ignorovala. Dopila poslední doušek kávy a odložila hrnek.
"Petře, tohle je tvůj obor," prohodila konverzačním tónem McNillová, ale stále se neotočila. Zvedla do vzduchu papíry. Během chvilky jí je chemik vytrhl. Bylo slyšet šustění.
"Je to blbost, vůbec to nedává smysl," prohlásil nakonec Petr, "to jsi mohla poznat sama." Daniela vstala a pohlédla na Petra a doktora, kterého přivedl. V tu chvíli zbledla. Před ní stál doktor McKay v celé své kráse.
Tolik k chození městskou kanalizací, pomyslela si. Nadechla se a vydechla.
"Podívej se na to pořádně, myslím, že to blbost není," obdařila ho úsměvem a pokračovala, "a pro vás doktore tu mám nějakou tu specialitu." Rychle uklidila stůl a ukázala na židli. Na doktora McKaye pomrkával nefunkční notebook.

„Jdu na oběd,“ ohlásil přítomným Petr. Mohlo to být tak deset minut, co se vrátil. Daniela na něj překvapeně pohlédla.
„Děláš si ze mě srandu, viď že jo?!“ Podle tónu hlasu mohl i nezkušený pozorovatel poznat, že se doktor Schwarz pohybuje na tenkém ledě.
„Ne, mám kocovinu a na nic nedokážu myslet.“
„Teď to nebudu tady před doktorem rozebírat, ale dej si na mě pozor. Teď jsem tvoje nadřízená já. Nehodlám všechno oddřít,“ narážela na něco doktorka. Rodney pečlivě poslouchal. Věděl, kdy se nemá do rozhovorů plést...tedy někdy to věděl.
„Zase máš svoji dementní náladu?“ zeptal se Petr.
„Doktore Schwarzi, teď se o tom nehodlám bavit, ale věřte mi, že si o tom s vámi promluvím a teď jděte!“ to znamenalo, že je opravdu dožraná. Petr se radši vypařil. Po tomhle bylo v laboratoři ticho. Jen na chvíli. Daniela začala něco chystat, chtěla si ověřit něco, co bylo na papírech. Řídila se pravidlem: Důvěřuj ale prověřuj.
„Doktore McKayi.“
„Hm?“ otázal se Rodney zahleděný do práce.
„Jak to vypadá?“
„No, do méně jak hodiny bych to měl zpravit,“ naznačil tím, že ho obtěžuje.
„Fajn, díky...Pokud je to jednoduchý a potřebujete odejít, tak jsem pošlete někoho jiného,“ nabízela možnost propuštění.
„V pohodě. Ti hňupi by to ještě víc domrvili...“ zaznělo od stolu a do toho se ozvalo nějaké chrastění.
Všichni svatí, ochraňujte ten nebohý notebook! dodala v duchu Daniela.
„Mimochodem, doktore.“
„Ano?“ zase se ozvalo bez zájmu. Daniela si povzdechla.
„Mám kvůli vám modrák...na zadku,“ řekla chemička, jako by to bylo normální pro běžnou konverzaci.
„Chm...Vážně?“ zaznělo s neskrývaným zájmem, „a smím ho vidět?“ Daniela vytřeštila oči a zalapala po dechu.
„Ccc, samozřejmě, že ne!“ Doktor McKay se sám pro sebe uchechtl. Byl rád, že mu nemohla vidět do obličeje, protože by viděla, jak se usmívá.
Celkové skóre je 1:1, McKay právě dorovnal...

Daniela vesele poskakovala po laboratoři. Ze své mysli prozatímně vytěsnila McKaye. Pískala si, skoro zpívala. Bavilo ji to při práci a do téhle byla zabraná. Chystala si kádinky a všechno, co bylo potřeba. Občas nakoukla do papíru, který našla mezi těmi, co leželi na stole. Popravdě to bylo potřeba, co nejdřív vyrobit.
Doktorka přešla k tabuli na lihové fixy a začala na ni provádět výpočty, aby věděla jak velké množství má čeho přidat a kolik potřebuje vyrobit. Podle papírů to měla být základní látka na další pokusy a určování. Bohužel podle záznamů došla před měsícem.
"Máte tam chybu," ozvalo se za McNillovou.
"Kde?" zeptala se se zájmem.
"Tady," ukázal Rodney a sebral jí z ruky fixu. Vymazal to číslo a přepsal ho. Daniela se naštvala a vzala si fixu nazpět. Sekla se jen o jedno číslo! Připsala další výpočet a vzoreček.
"Děkuji, ale myslím, že byste to nedopočítal, kdybyste nevěděl jak. Vlastně už...to...skoro mám." Během chvilky na tabuli přibyl poslední výpočet. Doktorka kritiky pohlédla na své dílo a zhrozila se. Celá tabule byla popsaná drobným písmem a výpočty, písmeny, rovnicemi. Mezi jednotlivými výpočty byly šipky, které vedly z jedené strany na druhou a zase nazpět.
"Doktore, vy se v tom vyznáte?" zapochybovala o jeho nynějším zásahu.
"Jo, je to srozumitelné a notebook je opravený." Daniela se zarazila, úsměvem poděkovala a přešla ke stolku, kde před chvíli pracoval McKay. Notebook jel, ale na přihlášení bylo potřeba heslo. McNillová pohlédla na vědce.
"Vtipné, ale bez hesla se tam nedostanu," řekla poněkud radostně.
"Zkuste nápovědu," odpověděl stejně Rodney.
"Pokud je to něco osobního, tak to nebudu vědět."
"To nevadí, je to je vzoreček."
"Když to víte, tak to tam napište," zavrčela doktorka.
"Chtěl jsem vás jen vyzkoušet."
"Vtipné, doktore McKay, velmi vtipné," nadechla se, "ukažte to." Během chvilky se přihlásila.

Zakručelo ji v břiše. Ksakru a to jsem nedávno jedla! povzdechla si v duchu Daniela. Kávy měla na dně. Počítač jí jaktakš jel a Rodney McKay jí opravoval výpočty. Tohle nebylo fér! Potřebovala kalkulačku a...kdo ví, co ještě. Naštvaně sledovala vědcova záda. Přemýšlela, jak ho nejlépe zaškrtit.
"Jaká je molekulová hmotnost kyseliny sírové?"
"98, myslím," odpověděla automaticky doktorka. Už neměla sílu se do to plést. Před chvílí nadávala na to, že neměla kalkulačku a když ji konečně měla, tak nadávala, zase na něco jiného.
"Už by to mělo být!" usmál se na ni McKay. Byl to výraz něco mezi šílenstvím a genialitou.
"Dík, hodně jste mi pomohl." Zase ten radostný úsměv typu: Jsem génius. Daniele znovu zakručelo v břiše. Nejvyšší čas to zabalit. Petr stejně dojde, až se mu bude chtít.
"Ehm," odkašlala si, "je 12:40, nemáte náhodou v plánu oběd?" Rodney chvíli přemýšlel, ale nakonec pokrčil rameny. Vždyť to bylo jedno.
Chodby i s McKayem

Konečně dorazila do svého království. Trošku se ztratila, ale cestu nakonec našla. Vlastně jí napověděl nějaký černovlasý voják, avšak jeho jméno už dávno zapomněla.
Její první pohled padl na tabuli plnou výpočtů. Rozhodla se, že to tak prozatím nechá a vrhne se do něčeho jiného. Klouzala očima po místnosti, až k zavřeným dveřím, které byli kupodivu na zámek. Pravděpodobně to byli jediné dveře tohoto typu v celém městě. Daniela nemusela nějak moc namáhat mozek, skoro hned jí došlo, co se za nimi skrývá. Sklad chemikálií.
Ozbrojena papírem, tužkou a svazkem klíčů, které našla někde v hromadě papírů se vydala k zamčeným dveřím. Teda předpokládala, že budou zamřené. S nasazenými chemickými brýlemi se začala dobývat do toho podivného místa. Nikdy by nevěřila, že to bude tak těžké. Ke skladu pasoval pátý klíč z deseti. Naštvaně rozrazila dveře, světla se po jejím příchodu sama zapnula.
Takže klíče nepředstavovaly takový problém, horší to bylo ze smradem nepopsanými láhvemi a samotnýma chemikáliemi. Tohle vypadalo na práci do večeře. No proč ne!

Daniela si odhodila vlasy z obličeje. Umyla si ruce mýdlem a dala si brýle do vlasů. Unaveně si promnula oči. Na chvíli si dosedla za laboratorní stůl. Skryla svou hlavu do dlaní. Tolik by si přála jít spát a nebo si jen číst. Možná by postačil jen přátelský rozhovor.
Nic ji nebavilo, chemikálie se třídit nedaly. Teda, daly, ale doktorce brzy došla trpělivost. Práce tu bylo jak na kostele a ona nevěděla kam dřív skočit. Samozřejmě, že půlka skladu s chemikáliemi byla vyprázdněna, avšak do druhé půlky se jí nechtělo.
"Holka, to nevydržíš u práce?" řekla polohlasem. Její hlas se odrážel od stěn.
"Ach jooooo!" zaznělo zoufale. Daniela položila na vypucovanou a chladivou desku svou hlavu a ruce položila dlaněmi na desku, jen kousek od hlavy. O něco později začala nehty bubnovat do stolu. Pobrukovala si svoji oblíbenou písničku.
"Ale tak už dost, do práce!" zakončila celý svůj výstup. Vstala a vrhla se na pokračování vynášení láhví.

Daniela se snažila odstranit zbytky prožraných chemikálií z polic. Nešlo to zrovna nejlépe. Trošku omámená smradem si nevšímala svého okolí. Všechny láhve během pár minut zkontrolovala, omyla a pokud možno zkontrolovala jejich obsah. Na některé byly nalepeny nové popisky a u těch, kterých si nebyla jista si nechala na pozdější stanovení.

Zrovna utírala jednu z vysokých polic, když slyšela jak se otvírají dveře. Doufám, že je to Petr, jinak až ho potkám... promýšlela si jeden z nejodpornějších plánů. S hnusnou smradlavou hadrou vyskočila do laboratoře. Překvapila tak mladou ženu se světlými vlasy.
"Ehm...omlouvám se," zarazila se chemička, jakmile si všimla své chyby, "myslela jsem si, že je to můj asistent."
"V pohodě," zasmála se žena.
"Daniela McNillová." Blondýnka se usmála.
"Jmenuji se Tamara Johnsonová." Obě si podali ruce.
Pak znovu pokračovala Daniela: "Můžu vám nějak pomoci?" Začala vymývat hardu a sundala si ochranné brýle.
"Chtěla jsem se jen zastavit, slyšela jsem, že jste včera dorazila." Na chemičku tahle slova zapůsobila pozitivně. Nabídla příchozí kávu (z termosky, kterou si vypůjčila v jídelně) a židli. Tamara neodmítla.
"Když jsem dorazila, nemyslela jsem, že najdu laboratoř, která vypadá jak po nějakém velkém výbuchu."
"No, to jste neměla zrovna veselé, ale jak vidím, dokázala jste to tu uvést celkem rychle do chodu," poznamenala na její pracovitost Tamara, prohlížela si výpočty a notebook (avšak to nevěděla o McKayovi a Meredith).
Tohle Danielu rozesmálo: "Provoz je tu možný, avšak všechny ty papíry...bude to ještě dlouhá práce."
"Nechcete s něčím pomoc?" Nabídla se doktorka. McNillová váhala. Hodila by se, to určitě, ale zase nechtěla zdržovat.
"No," pohrábla si rudé vlasy chemička, "pokud máte chvilku..." Tamara energicky vyskočila. Daniela chvíli váhala. Čert to vem, pomyslela si a poprosila doktorku o pomoc s přenášením láhev nazpět do skladu, který byl vytřený.

"Jak dlouho tu jste?" odhodlala se po nějaké době mlčení Daniela a převzala od Tamary jednu z láhví.
"Dva roky, od začátku expedice."
"Když jsem dostala možnost zde pracovat, tak jsem si myslela, že je to vtip..." Tamara přinesla další láhev a sledovala jak ji doktorka chemie pečlivě urovnává.
"To jsme si mysleli všichni, do té doby jsme nevěděli nic o programu Hvězdné brány. Máme velké štěstí, nemuselo být lehké se sem dostat." Další chemikálie našla své místo na poličce. Daniela slyšela doktorčin hlas někdy blízko a někdy dál, podle toho, kde se zrovna nacházela. Měla příjemný hlas.
"Setkala jste se tu už s někým?" Tamařin hlas se ozýval z laboratoře.
"Bylo jich spousta, jen pár lidí si pamatuji. Myslím, že to znáte, sotva trefím do svého pokoje...Ale ráda se něco přiučím a dozvím," usmála se na světlovlasou doktorku. Všechny láhve, které byly potřeba uklidit, byly uklizeny. Teď zbývalo zjistit, co ve v těch zbývajících. V tuto chvíli Daniela naznačila, že si může doktorka sednout, chtěla si poslechnout, kdo a co tu pracuje. Zatím co ona bude dělat to, co musí.

Doktorka Johnsonová právě dokončila výčet těch nejhlavnějších vojáků a vědců. Byla to chvilka, ale během ní stihla Daniela do prozkoumat láhve a dát jim jmenovky. Zase následovala akce: ´přenes to´.
"Řekněte mi, prosím, něco víc o McKayovi," zaprosila chemička. Tamara se na ni divně podívala.
Daniela se snažila všechno vysvětlit: "Už jsem s ním měla tu čest a podle vašeho popisu je i tak trochu egoista a génius."
"Oboje je, ale hlavně mu nikdy neříkejte, že je génius." Daniela pohlédla na Tamaru a došlo jí, kam míří. Obě ženy se neubránili smíchu. "V minulosti, jak jsem se už zmínila, párkrát zachránil Atlantis, nějaké kiksy taky měl. Možná jste si už všimla, jaký je, pokud jste měla možnost s ním zůstat déle jak pět minut v místnosti."
"Doktorko Johnsonová, myslím, že vás nezklamu...opravoval mi notebook a bohužel, i mé výpočty." Tady se opět Tamara rozesmála

Před čtvrt hodinou Tamara odešla. Obě se celkem dobře bavily. Pomlouvaly všechny, řešily nějaké problémy. Bavily se o svém životě. Daniela byla o několik šálků kávy chudší, avšak nevadilo jí to. Měla načerpané nové poznatky o různých členů expedice.

Zrovna zkoumala notebook. Obsahoval celkem důležité informace. V duchu poděkovala za muže, který ho zpravil. Každopádně, teď se vrhne k elektronice. Udělala za jeden den velký kus práce.
"Nazdar," zaznělo ode dveří. Daniela zrudla. On si dovolil přijít s úsměvem na tváři. To přehnal chlapeček. Vstala a otočila se na nikoho jiného, než Petra.
"Kdes byl?" vyštěkla.
"Na obědě."
"Tos jedl čtyři hodiny?" Do rukou vzala nebezpečně velký štos papírů. Petr se přikrčil.
"No, ne, ale potřeboval jsem si popovídat s novými lidmi a seznámit se..."
"Tak, teď se seznámíš s novou prácí!!!" zakřičela mu přímo do obličeje a vrazila mu velkou složku do rukou. Zdálo se že neskončila.
"Máš tam dost práce, která obsahuje něco jako počítání a nějakou tu přípravu. Najdeš si vlastní tabuli," ukázala na popsanou, "ta je moje... A neodejdeš, dokud ta práce nebude hotová." Daniela pouštěla hrůzu. Dělala to málo kdy, ale když se k tomu dostala, tak nebylo radno si zahrávat.
"Ještě něco?" zavrčel její podřízený.
"Jo to málo? Dobře, tak přidáme!" Opravdu byla dopálená a Petříček si naběhl. Vzala druhou složku, která byla menší a strčila mu ji do rukou.
"Užij si to," usmála se na něj a dál si ho nevšímala. Měl přijít dříve.

Uběhla více jak půl hodina od toho, co Schwarz dostal kapky. Doktorka McNillová zaujatě něco psala na počítači a doktor neustále nadával. Byl unavený a ke všemu měl spoustu práce.
Ve dveřích se ozvalo zaťukání. Oba se tam otočili.
"Zdravím, doktore McKay," začala pohotově doktorka. Petr se jen ušklíbl a dál se věnoval svému. Musí toho udělat ještě hodně.
"Taky tak," odpověděl právě příchozí.
"Co potřebujete?"
"Přišel jsem na něco a myslím si, že by to pohnulo s celým problémem." Daniela se zatvářila nechápavě, avšak nabídla Rodneymu místo.
"Ty výpočty," napověděl a ještě i sjel pohledem. Jak si vůbec mohla dovolit zapomenout. Žena jen polkla. V tu chvíli se dali do nekonečné diskuze, která se neobešla bez hádky. Netrvalo dlouho a byl do ní vtažen i doktor Schwarz. Každý si vytvořil svoje důvody, proč ti druzí nemají pravdu. Přece jen, občas se na něčem shodli, ale to za spousty ústupků a výhružek. Nastaly i chvíle, kdy se Petr stal obětí jak McNillové, tak McKaye. Pokud by se ti dva měli i nadále na něčem shodovat, tak třes se Atlantis!

"Já tě varuji, Petře, ještě chvíli budeš mlet ty hlouposti a osobně na tobe otestuji nějakou kyselinu!" Daniela začínala ztrácet nervy. Pravda, byla by v pořádku, kdyby doktor nebyl zcela v rozporu s chemií.
"Ale je to pravda," ohradil se.
"Jenže tady jde o praxi a ne o teorii!" štěkla.
"Teorie je taky důležitá," bránil druhého muže McKay.
"Tohle nikam nevede," okomentovala celou situaci žena, "my se nikdy nedohodneme."
"Dohodli bychom se, kdybyste s námi souhlasila, doktorko." A bylo to tu, právě se do ní pustil Rodney.
"Já bych chtěla..." stoupla si a přešla na druhou stranu laboratoře, "jenže vy jste tvrdohlavý jak dva mezci."
"My? Podívejte se na sebe!" vyjekl uraženě McKay. Vstal.
"Ale já alespoň občas ustoupím," přešla k němu.
"Výjimečně," uchechtl se Rodney. Petr je s klidem sledoval, na něj se nekřičelo, on byl v klidu,
"Jenže vy neustoupíte nikdy, vás baví se jen hádat!"
"Nebaví!"
"Ale jo!"
"Ne!"
"Vidíte!" poukázala na další hádku doktorka. Ona se nechtěla hádat, jenže s McKayem to šlo tak jednoduše. Nejradši by kopla někoho. Na chvíli pomyslela, že by mohla toho vědce, avšak rychle to zavrhla.
"Za tu můžete vy," zabrblal Rodney, ruce si zkřížil na prsou. Daniela ho zpražila vražedným pohledem.
"Já?" Doktor dostal dloubnutí prstem do prsou. "Já, za nic nemůžu!"
"Možná bychom se měli vrátit k problému," navrhl konečně Schwarz. Vypadalo to nebezpečně.

Daniela seděla s podepřenou hlavou a sledovala nejbližší stěnu. Podle všeho to byl apatický pohled s velkou dávkou rezignace.
"Tak co na to říkáte, doktorko?" šťouchl do ní Rodney.
"Cože?" trhla sebou a zaostřila na muže.
"Vy jste nás neposlouchala?" zavrčel. Rudovláska si vjela rukou do vlasů, jenže narazila na gumičku. Celý účes si rozcuchala.
"Danielo?" začal taky dorážet Petr.
"Ne, neposlouchala. Je to naprosto zbytečné, vůbec mě při tom nepotřebujete. Kecáte tu kraviny a to doslova. Účinnější by bylo, kdybyste vymýšleli nějaký způsob jak efektivněji upéct koláč," zaprskala jako kočka.
"Kdybys nás poslouchala, tak víš, na co jsme přišli," vrátil jí to asistent stejným tónem. Hodil po ní jeden z papírů. Žena se na něj zahleděla a začetla se. Na jejím obličeji hrály všechny možné grimasy, od naštvaného až po překvapený.
"Tak co?" vydechl nedočkavě McKay.
"Hm, s pár úpravama by to bylo ono," přiznala neochotně. Oba muži se nefoukli. "Takže, prvně bych změnila tady tuhle část." Pánové opět splaskli. Chystala se jim předělat ten nejdůležitější kousek.
"To nemůžeš," vyjekl Petr. Hlavní vědec se ještě držel. Přemýšlel o tom, jak ji co nejefektivněji uškrtit.
"Ale můžu, Péťo, a dokonce to udělám," zasmála se. Vzala propisku a celé jim to přeškrtnula. Poté sebrala kus nějakého papíru a psala na nepopsanou stranu. Nutno podotknout, že to byl pravděpodobně výzkum doktora McKaye, který si toho v rozrušení nevšimnul.
Doktorka chvíli něco čmárala. Psala nějaké poznámky a občas si to ověřila na papíře, který ji předali ti dva. Pak jim ho s úsměvem podala. Doktor Schwarz si to neochotně a naštvaně přečetl.
"Sakra! Proč jsi to neřekla dřív?" zavrčel a podal kousek papíru dál. Doktor McKay z toho pochopil hodně a taky došel na tu nejdůležitější věc a to bylo to, že je to JEHO papír s JEHO výzkumem.
"McNillová! To je můj papír!" vykřikl.
"Vážně? To se omlouvám, ale ležel tady a navíc, popsala jsem to z té nepoužívané strany... Mimochodem, je pěkné vědět, že si mě pamatujete." Rodney zrudnul. On tu ženskou opravdu uškrtí! Všechno předělala a ještě mu zničila jeho podklady.
"Se toho tolik nestalo, dejte to sem, přepíšu vám to." Všechny papíry mu vytrhla z ruky a došla pro jiné. Začala to opatrně a pečlivě přepisovat. Tímto dala pánům nějaký prostor pro to, aby mohli pokračovat v hádce, která se jí netýkala. Stejně jim to potom zkritizuje.

***

Mohla uběhnout půlhodina od poslední hádky. McNillová měla přepsané všechny doktorovi poznámky a dokonce i ty, které pánové právě vymysleli. Stihla do toho vepsat i své postřehy. Nakonec se dohodli na nějakém závěru, který všichni jakš takš schvalovali. Nebylo to stoprocentní a určitě to bude potřeba dopilovat, avšak trojice měla dost.
"Večeře?" navrhl Swchvarz. Daniela si protřela unaveně oči a opřela se o opěradlo židle. Pohlédla na McKaye. Sama se rozhodla, čekala jen na to, co řekne on.
"Proč ne," vypadlo z něj, jakmile mu došlo, že se čeká na něj.
"Fajn, tak jdeme," zavelela drobná doktorka, "nezapomeňte tu své papíry, doktore, protože bych se s nimi nechtěla přepisovat zbytečně." Rodney si je zběžně prošel. Rozhodl se ignorovat tužkou nakreslené prasátko i se sluníčkem. Zřejmě se nudila.
Celá trojce doktorů se vydala do jídelny.

Jídelna...jupííííí