15.4. 2005, neděle, 10:48

První co udělala, když vstoupila do svého království, bylo, že se málem přizabila. Zakopla totiž o jednu z krabic, kterou měli minulý den na průzkumu a kterou ji tady někdo šikovně položil do cesty. Zajímavé, že ostatní byly už na bezpečném místě.
Larisa se natáhla jak dlouhá tak široká na zem a aby toho nebylo málo tak se ještě prašitla do hlavy a to celkem pořádně takže bolest z kocoviny nahradila větší bolest z bouchnití se. Tak tomuhle se říká vyhánění čerta ďáblem, pomyslela si, ale ze sebe nakonec vypravila jen: "Au." A dál proklínala toho idiota, který tam ty krabice tak šikovně postavil.
Na zemi ležela ještě dobrých pět minut než se uráčila s nadáváním vstát. Sedla si na židli a se zavřenýma očima (?) čeklala než bolest odezní.

Larisa se s trhnutím probrala a promlula si spánky. Skara, Laro, nespi! To jsi měla dělat v noci! Napomenula se a raději začala něco dělat, bolest nebolest. Začala se pídit po svém batohu, který měla včera na misi a kde bylo vše co teď potřebovala, od nákresů až po foťák.
"Suka," zamumlala naštvaně, že se musí vracet zpět do svého pokoje, kde ho nechala a vydlala se na cestu.

Naštěstí celá anabáze netrvala moc dlouho a archeoložka se zastavila na sekundu v jídelně, kde si vzala hrnek kafe, aby ji kofein vlil trochu více síli a energiee do žil.

Jak se vrátila, dala se do práce. Stáhla fotky z počítače a i s těmi pátečními je utřídila a popsala. Byla tak zabraná do práce, že si nevšimla, že někdo přišel.
"Á, paní Sheppardová," ozvala se ode dveří. Larisa úlekem nadskočila. Jak z leknutí tak i z toho oslovení.
na příchoží vrhla ledový pohled. "Oljo!" Pak si všimla, že vedle seržanta někdo stojí. Byla to Katie. "Ach, výborně. Neví to náhodou už celá Atlantis?"
"Co se čertíš. Stejně bys jí to řekla." Pokrčila rameny Olga.
"Neboj, Laro. Tvoje a podplukovníkovo tajemství je u mě v bezpečí," vmísila se mezi ně botanička.
"No jo, ale u ní ne," ukázala na Olgu. "Co tady vlastně děláte?" Raději změnila téma. Nerada by se s Olgou pohádala, když ji zrovna bolí hlava.
"Je po dvanácté. Jdem se zeptat, jestli nepůjdeš na oběd," odpovědděla ji Katie.
"A taky vyzvědět jaké bylo tvé raní rande se Sheppardem," zazubila se na ni další Ruska."
Larisa si jen povzdechla. "Tak jo, poďme." Jen uložila poslední změny a zaklapla notebook. Pak se vydala z vojákem a botaničkou do jídelny.

Jídelna

"Žádný archeologický výzkum týkající se Athosianů jsem popravdě nikdy nedělala. Studovala jsem aspoň jejich kulturu," povídala Larisa, když vkročily do její pracovny. Antropoložce to nedalo a zvědavě se rozhlížela kolem. "Tady je nějaká athosianská keramika, ale není starší než jeden dva roky," ukázala na jednu řadu hrnců a lahví.
"To vůbec nevadí," prohodila doktorka Keenanová a dala se do prohlížení nádob.
S hlubokým povzdechm se dala Larisa do hledání cedečka s informacemi o Athosianech, které za ten rok sezbírala. CD našla až na samém dně krabice s cédéčkama a dalším bordele. "Uf, tady jsou nějaké informace. je to o mém několikadením pobytu u Athosianů, když jsme je přestěhovali na pevninu. Povětšinou fotky, nějaká videa."
Keenanová přestala zkoumat keramiku a přijala cedečko. " vy jste se ale činila, hrála jste si na antropologa."
larisa si najednou uvědomila, že má pravdu. "To jo, ale nebojte se, do práce už vám fušovat nebudu. Když si jen vybavím ty mrtvoly, fuj!" Otřásla se při vzpomínce na včerejšek.
"Ona antropologie není je o mrtvolách a archeologií velice úzce souvisí," podotkla antropoložka.
"Díky bohu, že není jen o mrtvolách," zahučela si pod nos archeoložka.
"Avšak ty jsou na ní to nejlepší."
Larisa se ne ní podívala stylem to-si-ze-mě-děláš-prdel, když v tom se Keenanová začala opravdu smát.
Larisa raději změmíla téma a dala do hlednání dalších věcí. Po chvíli začala lovit složky. "Tak tady mám ještě nekolik hlášení z úplně první mise expedice, která jak asi víte vedla na Athos. Hlášení...," podívala se na štítek,"... tehdy ještě majora Shepparda, který se vydal do jakýchsi podzemních chodeb. Další je... hlášení seržanta Batese, která se prozměnu podíval do athosiantského opušteného města. Má tam i pár fotek města. Ono se to sice nezdá, ale Athosiani byli kdysi celkem vyspělý národ, ale Wraithské sklizně je vždy posunuly ve vývoji zpět. A jako poslední je tu hlášení poručíka Forda. Bůh ví kde je mu teď konec," posteskla si při vzpomínce na útok Wraithů na Atlantis, který přečkala v hangáru Jumperů, kde ještě s několika lidni čekala na rozkaz vyletět s Jumppery do bitvy, která ale nepřišla a Larisa tomu byla ráda. Tehdy si uvědomila, že nechta si implantovat ATA gan nebyl až tak dobrý nápad.

Adriana se prohrabávala nahromaděnými informacemi o Athosianech a Larisa zatím hledala v depozitáři nějakou tu hmotnou kulturu, kterou by antropoložce mohla ukázat. Nakonec postavila před Adrianu několik nádob a pár starších střepů se slovy: "Možná by nemuselo být od věci, kdybych třeba zavolala samotnou Teylu, která by vám o jejím národu řekla víc."
"To je výborný nápad," usmála se na ni vděčně Adriana, ale to ještě netušila, co ji čeká.
Archeoložka zapla svou vysílačku a nějakou tu chvíli se snažila spojit s Athosiankou. Po chvíli bylo vše vyřízeno a Teyla byla na cestě do archeologického oddělení.
"Dobré odpoledne," vrazila Teyla do místnosti, až se obě lekly.
"Zdrastvujtě," zareagovala pohotově Larisa.
"Eh, dobrý den..." nejistě se usmála Adriana a pomyslela si něco v tom smyslu, že si ji představovala jinak.
"Tak copak důležitého to potřebujete?" s přehnaným nadšením a ochotou pronesla.
"Tady naše nová antropoložka by se velice ráda něco více dozvěděla o vaší kultuře a není zde nikdo kompetentnější než vy," s předstíraným lichocením pronesla archeoložka.
"To máte naprostou pravdu," zmrazila Larise úsměv ve tváři.

A Teyla najednou spustila a mluvila a mluvila o svých lidech. Zdálo se antropoložku její povídání zajímá a Larisa typovala jak dlouho jí ten zájem vydrží. Teyla dokázala mluvit o Athosianech hooodneě dlouho.
Jelikéž historii a zvyky Athosianů zamala pomalu naspaměť, dělala, že děllá něco hodně důležitého na počítači, ale raději hrála karty.

...

I po hodině a půl Teyla pořád hovořila a chudák Adriana už tak nadšeně nevypadala. Seděla na jedné ze žídlí u Larisina pacovního stolu, o který se opírala, a Teyla seděla naproti ní a mluvila a mluvila.
Larisa si dobrou hodimu pohrávala s myšlenkou zbaběle zdrhnout, ale nechtěla tu nechávat antropoložku Teyle napospas.
Už už chtěla otevřít pusu, ayb se zeptala jestli někdo nechce kávu a tím na chvíli odejít, když v tom Athosianka skončila.
Díky bohu, pomyslela si archeoložka. Bxlo vidět, že to samé si poymslela i samotná doktorka Keenanová.
"A nechtěla by jste ještě něco vědět?" Zeptala se pro jistotu Teyla.
"Nenene," zamítla to razantně Adriana," myslím, že pro dnešek to stačilo. Kdyby něco, tak se s vámi zkontaktuju."
"Dobře," usmála se na ni Teyla a vstala. "Uvidíme se pozděli." A s těmito slovy opustila archeologické oddělení.

"Snad ne moc brzo," poznamenala Adriana polohlasně na Teylinu rozlučku. Po takhle otravně strávené hodině a půl, kdy si připadala jako na přednášce z dob studií, ji nechce vidět v lepším případě aspoň měsíc a v nejlepším už nikdy.
"To bylo značně... eh..." začala Larisa, ale zarazila se před slovním spojením, které by asi nebylo vhodné říkat, ale antropoložku napadlo absolutně to samé a jí až tak blbé, říci to nahlas, nebylo: "otravně vyčerpávající."
"Naprosto souhlasím," nadšeně přitakala archeoložka a snažila se zahnat neuvěřitelnou chuď omlátit si znuděnou hlavu o stůl, stejně jako to mívala ve zvyku na škole.
Očividně se ani jedné návrat do "přednáškové místnosti" dvakrát nezamlouval.
"Teď bych potřebovala kafe," zmoženě pronesla doktorka Keenanová s utrápeným výrazem, kterého se stále ještě nedokázala dokonale zbavit, ačkoli už se nějakou tu chvíli snažila začít usmívat, což jí bylo po poslední hodině a půl s uměle přišroubovaným úsměvem absolutně proti srsti.
"Skutečně? Já bych potřebovala spíš panáka," mrkla na ni doktorka Volkovová a zamířila k jedné z nízkých skříněk, odkud vytáhla láhev vodky a dvě skleničky. Naplnila oba panáky, jednoho podala Adrianě, se slovy: "Nikdy víc," ho do sebe převrátila a pro jistotu nalila oběma ještě jednoho.
"Myslím, že po takovéto hodině a půl si klidně můžeme začít tykat," usmála se na antropoložku.
"Tak to rozhodně, po takovém zážitku to ani nejde jinak," připustila už s nepředstíraným úsměvem.
"Říkej mi Laro," natáhla k ní volnou ruku Larisa, Adriana ji velice ráda přijala: "Ty mě Adriano."

Larisa do sebe kopla druhého panáka, když v tom se ve dveřích z nenadání objevil major Lorne. Archeoložka pohotově schovala láhev vodky a vduchu si vynadala, že nezavřela dveře. major si toho, ale ani nevšiml a doslova vrazil do místnosti s... s kaktusem v ruce.
"Doktorko Volkovová," začal ze sebe chrlit slova, "Lariso, pot..." najednou se zarazil, když sv všiml Adriany.
"Majore, potřebujete něco?"zeptala se archeoložka, ale voják nespouštěl oči z antropoložky. "Majore?" Najednou si připadala jako u blbejch.
"Eh, už to je v pořádku," odtrhl oči do Adriany a podíval se na ni. "Hledal jsem tady doktorku Keenanovou."
"Aha," hlesla Larisa a posadila se, aby byla co nejmíň vidět, ale zároveň dobře a vše viděla.
"Doktorko?" obrátil sovou pozornost zase k antropoložce a sedící Larisi si ani jeden nevšímali.
"Majore?" opáčila Adriana. Najednou gto vypadalo, že konverzace skončila na mrtvém bodě.
Nakonec se major přece jen rozhoupal. "No, doktorko, já... myslel, že..."
Zdálo se že major Lorne je v koncích s tím jak Adrianě předat ten kaktus. Larisa vytáhla z pod stolu schovávanou flaško vodky a nabídla ji majorovi. "Majore, tady. Napíje se."
Ten ji s povděkem přijal a pořádně si přihnul. Larisa najednou zadoufala, že není ve službě.
"Díky," vrátil jí flašku nazpátky a pak se zase plně věnoval antropoložce. Doktorko, tady jsem vám přinesl nový kaktus jako náhradu za ten uschlý. sice to není kaktus jako kaktus, když není ani ze Země ani z naší galaxie, ale to snad nevadí." Přistoupil k červenající se antropoložce a podal jí květináč s dotyčnou rostlinou.

"Jéé, majore, to je od vás tak milé," nadšeně kaktus přijala a začala si ho prohlížet. Myšlenku, z vděku se mu vrhnout kolem krku, rychle zahnala, ale to neznamenalo, že ji vzadu v hlavě neustále nestrašila.
"To jsem rád, že se vám líbí," s hlasitým oddechnutím odvětil Lorne.
Larise nezbylo nic jiného, než v alkoholu dusit smích, který nechtěla vypustit z úst, aby chudáka Evana znovu neznervóznila. Ale nemohla si pomoct, připadlo jí majorovo jednání roztomilé.
"Tak... já zase půjdu," zareagoval spěšně major a vypařil s z místnosti jako pára nad hrncem.
"To od něj bylo... pozorné," s poťouchlým výrazem ve tváři pronesla Larisa a podala doktorce Keenanové dalšího panáka, aby červenou barvu v jejím obličeji ještě více podpořila.

To budu muset povědět Olje, problesklo archeoložce hlavou. najednou začala být strašně zvědavá co na to řekne, když její typ ohledně potencionální milé majora Lorneho byl naprosto jiný.
"Hmm, to bude mít asi nějaký pozadí," prohodila zdánlivě jen tak Larisa. "Ve skotsku se asi nedostávají kaktusy."
"Ne to ne," Adriana si zálibně prohlížela kaktus v červeném květináči. "Pozadí to má ze včerejška, ale to je dlouhý příběh."
Larisa souhlasně přikývla hlavou. Musel v tom být nějaký trapas, když se o to nechce podělit.
"Budu už muset jít," najednou se měla k odchodu, "čekají na mě ještě ti Wraithi ze včerejška."
"Aha," Larise se zase při zmínce o Wraithí rozkladájící se mrtvole udělalo mírně zle. "tak to si užij a tady máš ještě dezinfekci." Nalila jí ještě panáka na cestu.
Adriana ho do sebe rychle kopla a zamířila ke dveřím. "Tak zatím."
"Adriano, moment!" Zastavila ji ještě a podala ji všechny ty materiály o Athoisanech. "Něco jsi si zapomněla."
"Eh," její usměv ji při pohled na ty materiály trochu stuhl při vzpomínce na protrpěnou Teylinu přednášku. "Dík." Vzala si je a odešla z místnosti.
Archeoložka ještě počkala několik úderu srdce než se vrhla po vysílačce aspojila se s Olgou. "Halo, Oljo, to mi nebudeš věřit čemu jsem teď byla svědkem!"
"Co?" ozvalo se znuďěně z vysílačky. Seržantka zrovna měla službu v řídící věži.
"Major Lorne dal Adrianě keenanové kaktus, který mu sehnala zřejmě Katie."
"Co?!" To znělo už jinak. "Takže žádný techtlemechtle s botaničkou, ale s antropoložkou? Evan se nezdá. hele budu muset končit. Sheppard se teď na mě tak škaredě dívá, že moc kecám. Všechno mi to povíš u večeře."
"Na veřeři už jdo s tím, co se tak na tebe škaredě dívá, takže až se potkáme tak ti to povyprávím."
"Jó, vlastně," vzpoměla si Olja na kamarádčino rande. "O tom mi taky pak povyprávíš."
"To se neboj. tak ahoj."
"Ahoj," ozvalo se z vysílašky než ztichla.
Hodila do sebe svého rozepitýho panáka než šla znovu pracovat.

Konečně Larisa skončila s prací. S úlevou zaklapla notebook a podívala se na hodiny. V tom ji tak trochu zatrnulo. Za chvíli měl přijít John! A ona nevypadala zrovna dvakrát k světu po několikahodinové ustavičné práci. Rychle vyskočila a na jedné polici s knihami vytáhla zrcátko, aby se podívala jak vlastně vypadá. Při pohledu do zrcátka se trochu zhrozila a prstami si trochu upravila vlasy, aby ji netrčely na všechny světové strany.
Pak si rozepla zip od trika až nadoraz, ale událo se jí to až moc (nikdy to takhle nenosila) a tak ho o pár centimetrů zapnula.
Teď už je čekat, pomyslela si a na Johna se začala těšit.
Uplynila chvíle, než ode dveří uslyšla Johnův hlas. "Ahoj." Pozdravil.
"Ahoj," otočila se k němu Larisa. Stál tam opřen o futra a sledoval ji. "Jak ses celý den měl?"
Přistoupil k ní. "Nic moc, jen samé papírování. A navíc jsem se nemohl dočkat této chvíle."
Larisa chtě nechtě zrudla. "Já se měla podobně."
John ji chytil rukama kolem pasu a přitáhl si ji k sobě. Objala ho kolem krku, i když s tou sádrou byla trochu nešikovná. "Chyběla jsi mi." Nenechal ji odpovědět a políbil ji. Larisa si pomyslela něco o sakra otevřených dveřích, ale ve výsledku to nechala být.
Když se jejich rty oddělily, John se zeptal. "Nepůjdeme?"
Arhceoložka jen přikývla a oba vyšli z místnosti.

Chodby