15. 4. 2005, neděle, 13:20 (laboratoř Sofie)

Konečně dorazila do své laboratoře a s cennými vzorky, které si vyzvedla od Matta. Opatrně je položila na svůj pracovní stůl, vedle mikroskopu. Poté zapnula svůj notebook, když by ho popřípadně potřebovala. Z batohu si vytáhla své poznámky, z polic potřebné "nádobí", jenž položila na stůl vedle vzorku. Vlasy si stáhla do copu, sundala si bundu a začala hledat svůj pracovní plášť. Našla ho ve vedlejší místnosti a nemohla si uvědomit, jak se tam mohl dostat.
"Sakra, proč je tady? Vždyť sem jsem ho nedávala. No to je vlastně jedno," vzala ho a chtěla se vrátit do první místnosti, když si uvědomila, že by si mohla vzít ještě ochrané brýle. Teď teprve mohla začít pracovat. Nasadila si ještě rukavice, aby beznehodnotila vzorky.
"Škoda, že tam nic nebude," ještě si povzdychla.
"To si opravdu myslíš? Ještě si to ani neotestovala," ozval se odedveří Sebastian.
"No, ty kosti tam ležely poměrně hodně dlouho, a...," otočila se na něj.
"Dobře, věřím ti, nemusíš mi to vysvětlovat," trochu otráveně ji zastavil bratr.
"Co je vlastně nového doma?" kyvla na něj, aby se posadil.
"Kromě toho, že si všichni myslí, že si na nějakém odlehlém místě v Afgánistánu, kde ani není signál a zneškodňuješ bomby? Gael celkem mrzelo, že ti ani nemohla napsat o tom, že se zasnoubila," informoval ji.
"Cože?" podívala se na něj nevěřícně.
"No slyšíš dobře," začal se smát Seb.

Sofie byla příjemně překvapená tou zprávou. Sestře to upřímně přála, jen si na druhou stranu uvědomila svou pozici. Bylo ji 24 a byla stále sama. A tady na Atlantis, polovina chlapů byli vojáci. Což z profesionální hlediska nebylo možné. I když... Na moment se zamyslela.
"Sofie, vnímáš mě vůbec?" probral ji až když do ni Sebastian šťouchl.
"Promiň, nějak sem se zamyslela," vzala zkumavku, do které vložila malý kousek vzorku.
"To sem si všiml," nerudně podotkl.
"Tak mě napadá, jak to vypadá mezitebou a Mary?" nabrala o kapátka roztok.
"Prosím tě, s tou už dávno nechodím. Byla otřesná," protočil panenkami.
"Ale a nechtěl sis ji před rokem brát, jak je úžasná," rýpla si do něj.
"Možná, to už je dávno... Teď žiju s Lucy," uvedl nová fakta.
"Aha... Počkej Lucy, jako to Lucy?" nevěříně se na něj podívala.
"Jo, přesně ta," doširoka se usmál. "Mno nic už půjdu, nechám tě pracovat. Sejdeme se později."
"Jo, jasně," ušklýbla se jen co se za ním dveře zavřely. Plně se soustředila na svou práci.

Otevřely se dveře. Do nich vešel podplukovník Sheppard. Poručík seděla za pracovním stolem a psala nějaké poznámky do sešitu. Nezvedla ani hlavu, když podplukovník došel.
"Jak vám to jde poručíku. Už máta nějaké výsledky?" zajímal se.
"Zatím nijak, pane," těmito slovy ho odbyla.
"Poručíku, mohla by jste mi normálně odpovědět? Když už jsem sem vážil cestu," opřel se o skřiň, ruce překřížil.
"Nemusel jste se vůbec obtěžovat pane. Když bych něco zjistila, ihned bych vás o tom informovala. Test začal teprve před čtvrt hodinou... A o tu skříň bych se neopírala, jsou tam chemikálie, třaskaviny...," otočila se k němu.
"Poručíku, vaše chování...," začal se rozčilovat.
"Ahoj, tak sem ti donesla... podplukovníku vy ste tady?" ve dveřích se objevila Tamara.
"Už jsem na odchodu. Jak něco zjistíte, tak mě ihned informujte," raději odešel.
"Co ti chtěl?" podávala Sofii její šálek s kávou. Na stůl pak položila skleničku s potřebnou chemikálí.
"Díky moc, Tami. Nevím co chtěl. Možná se zase pohádat," pokrčila rameny Sofie.
"Prosím tě, už by jste toho mohli nechat, oba dva. Nic má práci, musím se ještě stavit za tou novou chemičkou a Zelenka chce ještě s něčím pomoct. Měj se," usmála se a odešla. Sofie osaměla s šálkem kávy a svými poznámky.

Kafe už dávno vypila. Přístroje v laboratoři jely na plné obrátky. Sofie momentálně zapisovala nějaké poznámky do laptopu. Vstala a šla zkontrolovat přístroje. Vše bylo v pořádku, jak se zdálo. To bude ještě na hodně dlouho, pomyslela si. Protřela si oči.
"Eh, jak to jde?" ozvalo se pojedou o dveří. V nich stál trochu rozpočitě Matt.
"Fuj, to jsem se tě lekla," skoro nadskočila od stolu. Rychle se otočila a usmála se na něj.
"Promiň, to jsem nechtěl," omlouval se Matt.
"Ne v pohodě... Já jen, nečekal jsem tě," opřela se o stůl.
"Já šel jsem kolem a víš...," poškrábal se ve vlasech. "Jen jsem si řekl, že bych se mohl zastavit."
"Půjdeš dál?" zeptala se ho. Protože stále stál ve dveřích.
"Na chvíli, než se vrátí doktorka. Musím ji pomoct," usmál se na ni a vešel do laboratoře.

Sofie únavou usnula na stole nad laptopem. Poté co Matthew odešel dopsala ještě jednu rovnici se ji začaly klížit oči. Zdržel se oravdu jen chvíli, strachoval se, aby mu nevynadal jeho nadřízená, že nedělá to co by měl. Probudila se. Mrkla na hodinky.
"Sakra to už je tolik?" odhodila si z obličeje vlasy, které ji během spánku vypadly z copu. Vstala tak prudce, že židle, na které seděla, odletěla k nejbližší stěně, kde se zastavila. Do rukou vzala papíry, na kterých byly rovnice a nějaké texty. Vydala se k pracovnímu stolu. Co čert nechtěl, jak tak pospíchala, zakopla o nohu stolu. Rovnováhu udržela sice tak tak udržela, ale papíry se jí rozletěly po celé místnosti.
"Sakra, jakoby toho nebylo dost," sklonila se a začala sbírat listy. Postupně došla k přístroji, který ještě stále zpracovával vzorek.
"Teda tady to vypadá jako po výbuchu," ve dveřích se objevil Sebastián.
"Ha ha," odpověděla mu Sofie. Při tom se ušklýbla a dál sbírala.
"No, přišel jsem ti říct, že se za tři dny vracíme. Máme práci," měl se k odchodu.
"Tak promiň. Usnula jsem," protočila oči. Věděla jaká reakce taď příjde. Seb se rozesmál.
"Tak pojď, zvu tě na kafe, ospalko," vzal ji z rukou papíry a položil je na stůl.
"Ale mám tady práci...," udiveně pravila. Sebasian ji však vzal za zápěstí a už ji táhl do jídelny.
Jídelna