14. 3. 2005, sobota, 7:27

Opravdu to bylo srandovní plížit se chodbami jak zloději...pravda byla, že jim v tomhle pomohl alkohol. Pravděpodobně by bylo zcela zbytečné plížit se a nakukovat za každý roh, ale v tuto chvíli jim to přišlo jako dobrý, ba dokonce vynikající plán.

Obě doktorky, Larisa a Daniela, se už jistou dobu dohadovaly nad babiččiným jménem.
"Ester," prohlásila rozhodně Daniela.
"Ne, Nataša!" trvala na svém Larisa. Chemička zakroutila hlavou.
"Ne, ne, ne...Ester," řekla zvesela. Pravda, mluvil z ní trošku alkohol.
"Nataša..."
"Ester!"
"Nataša..." Larisa se začínala usmívat. V tuhle chvíli McNillová mlčela. Přemýšlela.
"No jasně! Byla to Nataša!" vyhrkla nadšeně, "Ester je bába z tátovy strany!" Usmála se na sestřenici, která se smála.
"Ale měla jsem pravdu," prohlásila se smíchem Lara.
"Hm, jo," vrčela příbuzná, "ale nemůžeš říct, že já ji neměla...vždyť to bylo z tátovi strany a já příbuzenstvo nedávám..." obhajovala se naprosto zbytečně. Sestřenice ji poplácala po zádech. Daniela se na ni zašklebila.

"Když jsme bydleli ve Volgogradu, tak jsem za babuškou na vesnici kousek od Petrohradu jezdila každý rok na prázdniny," zavzpomínala na své dětství Larisa. Pak uslyšela věcnou otázku geoložky jak je to ještě daleko.
Otočila se k ní. "No, ještě chvíli to bude trvat. Po cestě bohužel žádný transporter není. to je jedna z nevýhod Atlantis je tady málo transportérů na to ja je to město veĺký. Antici asi měli rádi chůzi pěšky."
"Bohužel," zamračil se Anton. "ale tady by jste to už mohly poznat. Tady je už jedna z obytných částí."
"Doktor McKay nám řekl takovej jeden fígl jak se orientovat," řekla nadšeně Meredith.
"McKay?" podivil se Anton. "Už jste s ním měli tu čest?" Z jeho tonu vyplívalo, že ho nemá moc v lásce. A Larisa věděla proč. V počátcích expedice se dost pohádali. Ona nai nevěděla ani pořádně o co šlo, ale od té doby se navzájem moc nemusejí.

Merdith se po Antonově otázce mírně zarazila. Bylo celkem dobře poznat, že ho nemá rád.
"No, ano...měli jsme tu čest," odpověděla opatrně.
"Hm," zamručel Anton. Doktorka Blacková pohlédla na Danielu. Ta se na ni usmála. Obě stihly za tento den vyslechnout pár rozhovorů o doktorovi McKayovi, když procházely město a hledaly laboratoře. Nezněli moc příjemně, povětšinou všichni nadávali. Tohle téma by měly později podrobněji probrat.
"Ale nebyl zrovna společensky příjemný," poznamenala Daniela.
"No to není," dodala rychle Larisa.
Chvíli šli všichni potichu. Znovu se začali plížit jak zloději, nebo lépe vrahové.

Anton nakoukl za další roh a...ozvala se obrovská rána. Všichni se příšerně lekli. Otočili se. Naskytla se jim podívaná na převrhnutý květináč a ležící McNillovou.
"Au..." rozesmála se Daniela. Smála se a nedokázala přestat. Postupně se všichni přidali k jejímu záchvatu.
"Já...já...omlouvám se, ale neviděla jsem ho..." zhluboka oddechovala o pár minut později chemička. To vyvolalo další vlnu smíchu, přece jenom měli trošku upito.

"Bože moj, co děláš?"se smíchem pomohla své příbuzné na nohy zatímco ostatní postavili zpět květináč a snažili se tam nasypat hlínu, která se z něj vysypala.
Larisa nad jejich počínáním jen kroutila hlavou."Vidět to Katie, botanička,"dodala pro nováčky,"tak jsme mrtví."
Anton naplácal do květináče poslední hrst hlíny a zbytek schoval pod něj. "Tak a není nic poznat," řekl hrdě.
"No, vy jste ale zahradníci," zasmála se Daniela, když si všimla, že jsou celí od hlíny.

"Cha, tady už to znám! Tam! To jsou dveře do jídelny!" vykřikla nadšeně Daniela, když zašli za poslední roh. Hlouček vojáků, který je právě minul se za ní udiveně podíval.
"Cha, já ti to přece říkala, že to byla TA chodba..." dodala Meredith lehce nakvašeně, "...říkala jsem, že jsme ní už dneska šly aspoň třikrát a ty že ne, že ta měla jiný strop." Vytýkala Daniel, že zpochybnila její přiopilý pozorovací talent, který byl ovšem stejně dobrý jako ten střízlivý.
"No, dobrá dobrá," připouštěla chemička.

Během jejich dohadování je Anton a Larisa dovedly až do kuchyně, kde byl právě poslední kuchtík a uklízel nádobí.
"Tak co to bude dneska Tony?" usmál se, když si jich všiml.
"Jen něco na zub, Frede, pro pár nadšených nováčků," pokýval směrem k Meredith a Daniele, které zrovna zkoumaly zákoutí kuchyně, "máme uvítací večírek."
"Jo uvítací! Vždyť vy něco vítáte snad každý týden!" rozesmál se "Ale že jsi to ty... něco tady mám akorát pro vás!"

"Rumové pralinky?" zkusila hádat Larisa. Když už něco na zub, tak ať se moc neoddálí od toho pití.
"Ale kdeže, doktorko!" nepotvrdil kuchař její typ a šel pro něco do ledničky.
"Hmm, tak to doufám, že v tom nebude maso," zabrblala si pro sebe archeoložka.
"Od oběda tady zbylo pár chlebíčků," vracel se Fred s tácem.
"Hmm, chlebíčky," olízla se mlsně geoložka. "Ale nevšimla jsem si, že by byly na oběd."
"to taky nebylo pro ledajaký oběd. Doktorka Weirová hostila kapitána Daidala a myslím, že se k ním přidal i doktor McKay, ale podplukovník Sheppard tam nebyl,"zarazil se nad nepřítomností šéfa vojenských složek na Atlantis.
"Podplukovník byl dneska o sendvičích," vysvětlila Larisa.
Anton od kuchaře převzal tác. "Zajímavý, že je McKay všechny nesfutroval."
Larisa nad chlebičky se šumkou nornula nos." Nemáte tady někde Twix nebo Snickers."
Ty jsou v jídelně pokud se nemýlím,"nasměroval ji Fred. asi nectěl, ab yse mu tady vrtala v nerozbalených zásobách.
"Fajn, když tak už běžte. Já vás dohoním." a vydala se do vedlejší místnosti.
Jídelna

Zbytek kývnul, že rozumí a s mísou chlebíčků se vydal nazpět.
"A teď tě povedeme my!" prohlásila rozhodně Meredith k Antonovi. Daniela jí horečně přikyvovala.
"A já pomůžu," poskočila si McNillová. Tímto pasovaly Antona na nosče chlebíčků a obě neohroženě vyšli do chodeb. Ubohému muži nezbylo nic jiného, než pokrčit rameny a vydat se za nimi.

Celá výprava se zarazila hned na první rozbočce.
"Doleva," prohlásila Daniela.
"Doprava," zaoponovala Meredith, "poznávám u chodbu!" McNillová na to vyprskla smíchy.
"Vždyť jsou stejné!"
"Chodby se sice tváří stejně, ale vždycky se najde nějaká ta odlišnost," Meredith naprosto kouzelně napodobila McKaye. Obě se na sebe ušklíbly, potom se rozesmály. Anton na ně nechápavě koukal.
"Takže doprava!" trvala na svém dr. Blacková.
"Vlevo."
"Co takhle rovně?" naznačil Anton. Na tváři se rozlíval úsměv.
"Tuhle možnost jsme neprodiskutovávaly, ale pokud na tom trváš!"

Trojce se ocitla na další rozbočce. Daniela i Meredith byly v koncích. Anton do sebe ládoval druhý chlebíček. Antické chodby se tvářili nevině a oceán za okny šuměl. Stmívalo se, na obloze se objevil měsíc a první hvězdy.
"Kam teď?" nahodila Daniela a pohlédla na Meredith.

"Co takhle rovně?" zparodovala Antona, čemuž se Daniela zasmála a Rus si raději vzal třetí chlebíček. Návrh to nebyl špatný, ale tady to bylo buď doleva nebo doprava...
Meredith ovšem přišla s úžasným nápadem: "Tak si hodíme korunou!" Anton se začal dusit chlebíčkem, ovšem doktorka to přijala s nadšením jí rovným.
"Ale nemám u sebe drobné," podotkla.
"Není problém, já s sebou nosím cent pro štěstí, co mám od vysoké..." a začala se hrabat v kapsách.
"Tady ne, tady taky ne, kam jsem ho je... aa, jasně, kalhoty levá kapsa!" svitlo jí. "Fajn, já obstarala minci, ty hážeš." Podávala ji Daniele.
"Jak myslíš... Takže panna bude vpravo," a už vyhazovala minci.
"Proč tady stojíte?" ozvalo se jim za zády. To je konečně dohnala Larisa i s vytouženým pamlskem.
"Pojďme, než to Anton všechno sní," pronesla, když viděla, kolik toho na míse zbývá a vydala se levou chodbou.
"Ale ne!" povzdechnul si zmiňovaný hladový krk, "Tohle mohlo být opravdu zajímavé."
Cent se vrátil do kapsy majitelky a skupinka, nyní vedená Larisou, se vydala chodbami zpátky.

Larisa se podívala na antona ládujícího se chlebíčkem. "Neměl bys tam něco nechat i pro ostatní?"
"Neboj. Beru si i za tebe," usmál se na ni s plnou pusou.
"To je od tebe milé," poznamenala a jelikož už byli na místě tak otevřela dveře do ruského království.
Ruská spol. místnost

Sandra vyběhla ze svého pokoje, když uslyšela ten známý zvuk. Je to možné? Že by se přišel podívat zrovna sem? Přeci jen je to bájná Atlantida... Honilo se jí hlavou, když chvíli zmateně pobíhala po chodbách sem a tam.
"Odkud to vlastně šlo?" zamumlala si pro sebe. Na chvíli se zastavila, zaposlouchala se do ticha, ale nic už neslyšela. Pokrčila rameny a nazdařbůh se rozběhla chodbou vedoucí vpravo.
"Doktore?" zkusila tlumeně zvolat a pak se jen tiše zasmála, když si uvědomila, jak směšně se asi chová. Běhá tady po Atlantis a hledá postavu ze smyšleného seriálu. Ale co kdyby.... To kdyby jí nedávalo pokoj a tak se rozběhla dál, doufaje, že nikoho nepotká, zvlášť nikoho z vedení.
"Doktore?!" zkusila to znovu, tentokrát trochu hlasitěji.
"Tady!" ozval se k jejímu velikému překvapení hlas. Ženský hlas. Známý hlas. Sandra přidala do kroku, aby se přesvědčila, že svoji známou identifikovala správně. A opravdu. Jen po pár desítkách metrů narazila na Sofii, armádní pyrotechničku, se kterou se znala. Nedalo se říct, že by byly kamarádky, prostě spolu občas prohodily pár slov a tím to končilo.
O Sofiino rameno se navíc opírala ještě nějaká žena, kterou neznala. Obě se culily a jen tak tak udržovaly rovnováhu.
"Madam," pozdravila Sofie Sandru.
"Dovolte, abych vám představila Adrianu Keenan, soudní antropoložku. Včera přiletěla s Daidalem. Adriano, tohle je kapitánka Sandra Saoirse Tennant, armádní doktorka,"drmolila Sofie.
"Ráda vás poznávám. To jste ten váš přílet musely řádně oslavit, co?" usmála jsem se na ně a při tom podala Adrianě ruku.
"No, trochu se to zvrtlo, to přiznávám. Ve společenské místnosti je zbytek, my jsme šly hledat Dokora," vysvětlila Sofii a jen co to dořekla, ty dvě vybuchly smíchy. Sandra si je změřila trochu káravým pohledem, ale raděj nic neříkala.
"Takže se dostávám zpátky k základní otázce," začala Sandra a dokončily ji už všechny tři: "Kde je doktor?"

"Já bych to zkusila tímhle směrem," Sofie ukázala na chodbu, která se rozprostírala před nimi. Sandra a Adriana souhlasily a všechny se vydaly chodbou. Chvíli jen tak bloudily.
"Doctore, Doctore, kde jsi?" najednou zvolala Adriana. Sandra a Sofie se na sebe podívaly, poté vypukly obě hlasitým smíchem a připojily k doktorce Keenanové.
"Doctore?" ozývalo se různorodě. Na chodbě se oběvil první doktor.
"Volaly jste mě?" zeptal se směrem k nim.
"Ale vy ne. Doctore?" jen na něj mávla rukou Sofie. Zase volaly dál. Doktor zalezl zpátky do své laboratoře.
"Drahá, potřebujete něco?" ozvalo se jim za zády. "Slyšel jsem jak voláte doktora, tk jsem ihned vyběhl..." Byl to doktor Beckett a vedle něho McKey.
"Ale ne, my hledáme našeho Doctora a s ním tu jeho Tardis," jala se vysvětlování Adriana.
"Neříkejte, že jste ji tady někde slyšely," rozzářili se mu oči. McKey si jen pomyslel něco o šílencích, protočil oči a raději zmizel, když se všichni začali horentě bavit o Dortorovi.

Doktor Beckett se velice brzy od dívčí skupinky odpojil, protože rychle pochopil, že ne tohle nemá dost alkoholu v krvi a tak dámy pokračovaly v hledání samy. Celou Atlantis se neslo jejich volání a spousta zmatených doktorů jen vybíhala ze svých ubykací, a pak se do nich zase vracela.
"Eh, asi... ho už... no, nenajdeme," posmutněla Adriana.
"Ach jo, to je škoda," přidala se Sofie.
"No jo no," smutně pronesla Sandra.
"Doctore!" zkusila to Peletierová ještě jednou, ale tentokrát nezareagoval vůbec nikdo.
"Aha, nevíte někdo, jak se dostaneme nazpět?" tázala se Adriana, která pomalinku začínala střízlivět. Ale jen pomalinku.
Obě ženy se na ni podívaly. Sandra vůbec nevěděla, odkud ty dvě přišly a Sofiinu orientaci otupoval alkohol.
"Co se tady děje? Poručíku?" ozvalo se jim za zády a všechny tři se naráz otočily. Sofie a Adriana trochu zavrávoraly, ale na nohou se udržely.
"Jé, majore?" s trochu přehnaným nadšením vypískla Adriana, když uviděla Lornea.
"Doktorko? Je vám dobře?" zamrkal Evan.
"Absolutně! Doctora jsme sice nenašly, ale vy jste dobrou alternativou," usmála se na něj.
"Aha, to mě těší," rozesmál se major. "Ale teď vás doprovodím k vašim ubykacím."
"Jůů, vy víte, kde to je? Tak to je super, díky," vydechla šťastně, nějakým způsobem se rozloučila s ostatními spoluhledatelkami a společně s doprovodem majora Lornea odešla vstříc své posteli.

Atlantis - Soukromé pokoje - Pokoj Adriany

Bylo to maximálně tři minuty, co opustila "alkoholickou" místnost. Zastavila se pořádně si prohlédla stěny. Hm, odsud se jen tak nedostane, to věděla. Kdyby alespoň věděla, kde se nachází. Zamířila si to někam rovně, však ona někoho najde a pokud ne, tak zhyne.
Její nohy ji zavedly na nějaký balkón. Vystoupila na něj a nechala vítr, aby ji probral a cuchal vlasy. Teprve teď si vychutnávala krásu tohoto místa, jen škoda, že toho tolik vypila. Rozhlížela se okolo a pozorovala rozsvícené věže. Vzpomínala na domov. Byla tu jen den a už se jí stýskalo. Přesto měla pocit, že tahle práce je pro ni ta pravá, jako by na ni celou dobu čekala.
Mohla tu stát tak deset minut, když ji vyrušilo otevírání dveří. Prudce se otočila a zavrávorala. Ve dveřích stál doktor McKay, pravděpodobně vešel do nesprávních. Z úst mu vyjelo něco ve stylu: "A sakra!"
„Dobrý večer, doktore! Tak ráda vás vidím!“ řekla zvesela. Usmála se na něj a naznačila mu, aby šel k ní. Kupodivu jí doktor vyhověl.
„Brý,“ řekl nevrle a prohlížel si ji. Daniela se málem propadla. Věděla, že je z ní cítit alkohol.
„Ztratila jsem se,“ rozzářila se, jak vánoční stromeček.
„A narazila jste na palírnu?“
„Ne, potkala jsem sestřenici, ale to je jedno, byl byste tak laskav a nasměroval mě?“ znovu se na něj usmála. Pravděpodobně to nemělo žádný účinek.
„Myslím, že vašem stavu je nemožné vám cokoliv vysvětlovat, radši vás doprovodím,“ ušklíbl se a zároveň se nabýdl. Fajn, zaradovala se Daniela, teď jsi ze sebe udělala ožralu!

Sakra, řekla v duchu poručík, když major s antropologoškou odešli. V ten moment, když ho uviděla, začala střízlivět. Zrovna jeho... no dobře ještě, že to nebyl Sheppart.
Ještě v v duchu si zanadávala za to, že se nechala takhle Olgou připít. Nebyla opila, ale alkohol v hlavě cítila. V tuhle chvíli dokonale vystřízlivěla. Podívala se na kapitána. Nemyslela si, že zrovna s ní bude jak malé dítě běhat po Atlantis a volat Doctora.
"Madam, pokud dovolíte," řekla Sandře a vydala se ke svému pokoji.
Pokoj Sofie

Daniela šla vedle doktora a snažila se jít pokud možno rovně a normálně. Celkem to šlo. Viditelnost byl taky dobrá...ale bylo jí tak trochu...no řekněme zle.
"A jaký je vlastně váš obor," projevil minimální zájem Rodney. McNillová se snažila utřídit myšlenky. Řekněme si to tak, byla mírně podnapilá, šla vedle muže a poslední, co ji teďka zajímalo bylo to, jaký obor zastává.
"No...chemie, ale větší zaměření na biochemii," odpověděla slušně.
"Aha...chemii jsem nikdy neměl rád," zamyslel se McKay. Žena po jeho boku po něm zlostně koukla.
"Ještě jsem studovala toxikologii," prohlásila hrdě.
"Ale jak slyším, tak nedodělala," uchechtl se.
"Ccc, zrušili školu, jinak bych teď byla toxikolog a...asi bych tu nebyla," to poslední dodala trošku smutně. Teprve teď si uvědomila, jaká to byla náhoda.
"Jak jste se sem dostal vy?" začala se zajímat.
"Občas jsem pomáhal v SGC a nakonec jsem dostal možnost zkoumat antickou technologii...a teď jsem tu." Chvíli šli oba mlčky. Daniela se opět vrátila do uvažování, jestli je McKay přitažlivý, nebo otravný element a nemohla se nějak rozhodnout. Na co myslel samotný doktor, to nikdo nevěděl.
"Všichni o vás tvrdí, že jste nesnesitelný mizera, co je na tom pravdy?" Daniela byla opravdu opilá, jinak by se na to nezeptala. Vědec se na ni škaredě podíval.
"To si zjistěte sama!" zavrčel.
"Ok, podrobím vás bližšímu průzkumu." Zase nastalo to ticho, nikdo nic neříkal, oba nad něčím přemýšleli.
"Nato, že jste opilá, tak se dobře držíte."
"Nejsem opilá! Jen jsem trochu pila, přiznávám se, ale ne moc! Vlastně...aaa," zbytek nedořekla. Blbě došlápla a už se poroučela k zemi. Rodney ji nemotorně zachytil a její nadávky se mu ani trochu nelíbili.
"Potřetí, co dneska padám k zemi, zatracená gravitace...čert aby to vzdal..." mumlala si pro sebe, "jé děkuji, doktore. To je od vás milé!" Obdařila ho úsměvem. V tuhle chvíli je našla Meredith.

Byla si jistá, že se vydala dobrým směrem, tu chodbu ještě před chvílí poznávala, šla ní už dnes počtvrté, ale tahle byla nějaké divná, přesto směr souhlasil... aspoň podle té věže tam vlevo!
Vlevo?! Cože, vždyť byla vpravo! Jak se mohla tak splést, kdy se otočila? Vždyť to by se musela vracet zpátky a to neb...
Zaslechla za sebou nějaké vyjeknutí, jež znělo rozhodně lidsky a kde jsou lidské zvuk, tam jsou lidé a kde jsou lidé, tam je taky šance optat se na cetu! Rychle (jak to jenom šlo) se vydala za zvukem.
Za prvním rohem našla Danileu usmívající se na toho suchara McKaye, který ji ještě ke všemu držel v náručí. Kdyby si jí nevšimli, zahrabala by se do nejbližší stěny a dělala, že nic neviděla, ale oni si jí všimli!
Po vteřině si uvědomila, že ZÍRÁ. Nechala toho.
"Ehm, doufámženeruším," vypadlo z ní, "slyšela jsem nějaké hlasy..." koktala dál, "jázasepůjdu!"
"Meredith, ahoj!" ozvala se Daniela jakoby se nechumelilo. "Co ty tady?"
"Já? Já nic, šla jsem do pokoje a ztratila jsem se..." vysvětlovala.
"Skvěle, další ztracená..." mumlal si nakvašeně Rodney pro sebe, ale ne dost tiše.
"Co jste to říkal doktore?" otázala se chemička, stále v jeho náručí.
"Eh, nic." Rodney si právě uvědomil svou prostorovou blízkost vůči Daniele a odvinul od ní své ruce.

Doktor McKay dal své ruce pryč, to však bohužel netušila ubohá Daniela. Jakmile ji přestaly držet vědcovi rudce, tak si ji k sobě přivinula gravitace.
"Au," prohlásila McNillová. Seděla na zemi a pozorovala psíma očima McKaye jako pes svého pána. Samotný vědec ji vyděšeně pozoroval, to byl zase den!
"Pardon," zahuhlal a vůbec se neměl k ničemu. Daniela vypadala lehce naštvaně a samotná Meredith se musela celkem dobře bavit.
"Byl byste tak laskav?" naznačila chemička pomoc při vstávání. Rodney pouze zavrčel něco o opilcích. Natáhl k ženě svoji ruku a pomohl jí na nohy. Samozřejmě jak jinak, něž rychle. Daniela zavrávorala, ale přesto zůstala stát a jedné noze.
"Nejsem opilá!" prohlásila hrdě a masírovala si naražený zadek.
To už k nim přišla i doktorka Blacková: "Danny, ty poslední dobrou nějak padáš!" zasmála se, "naposledy jsem tě viděla na zemi, když jsi zakopla o antický květináč!" Daniela v tu chvíli zrudla a zamumlala něco, co nebylo slyšet.
"Další palírna!" uchechtl se McKay.
"Palírna?" vyděsila se Meredith, "já žádnou po cestě nepotkala!"
"Doktore McKay, my nejsme opilé," trvala a svém McNillová, Meredith přikyvovala...i když vlastně věděla, že tak trochu lže.
"Vážně?" rýpl si. Rozešel se po jedné z chodeb. Za ním si to cupitala Meredith a kulhající Daniela.
"Kdybych byla opilá, tak to stoprocentně poznáte...myslím, že byste to poznal na nás obou!" držela se původního tématu.
"Na víc, opilost sebou přináší horší stabilitu, chování typu vyspím se s kýmkoliv a kro ví co ještě!" přidala svou trošku do mlýna i Blacková.
"O, tak to potom jste opilé! Táhne to z vás a navíc," McKay zvedl prst, "tady doktorka...nevím jak se jmenuje..."
"...McNillová..."
"...tady doktorka McNillová mi padá do náručí! To je to chování typu...no víte které!" V tuhle chvíli na sebe obě doktorky pohlédly, překvapeně na sebe zamrkaly.
"Ok, doktore, máte pravdu," zářivě se usmála Meredith.
"Naprostou," doplnila Daniela, "vyvrklí kotník je nemravné chování." McKay se rozzářila jak vánoční stromeček.
"Danielo, příště si nemusíš ubližovat, když budeš chtít tadyhle doktorovi skočit kolem krku!"
Tohle Rodney ignoroval.
Ne, už s nimi neprohodím ani slovo...možná...stejně si to zítra nebudou pamatovat, ospravedlňoval se v duchu ubohý vědec, ale to nevěděl, kolik toho vypili a jakou mají výdrž...

"Ne, příště si ubližovat nebudu. Neboj. To zbytečně moc bolí..." poznamenala na první část věty, tu o vrhání se kolem krku nechala viset ve vzduchu.
"Ale kdybys chtěla, klidně se můžu ztratit v některé z postraních chodeb," jakože šeptala Daniele, ale pokud možno, aby Rodney slyšel každé slovo, "kdybyste chtěli ještě trochu soukromí!"
Daniela skoro vybuchla smíchy. Doktorovi zaručeně červenaly i uši, přesto se neotočil a nedal na sobě nic znát.
Rýpání do McKaye bylo jako její životní poslání. Nebo aspoň poslání dnešního - podnapilého - večera... Vypadalo to, že je opravdu ignoruje, doktorky na jeho adresu čas od času něco poznamenaly, zasmály se a přitom doufaly, že je vede směrem k pokojům a ne do jámy pekelné.
Za chvíli se skupinka vynořila u jídelny.
"A odsud už snad trefíte..." otočil se na ně po dlouhé době Rodney čelem, ne že by jeho zadní část nebyla stejně zajímavá.
"Tamtudy, že?" ukázala Meredith schválně na druhou stranu.
U Einsteinovy ponožky, to snad není pravda! projelo McKayovi hlavou.
"Tak dobrá, ještě kousek vám ukážu, ale to jenom, že jste tu nové a abych od vás měl konečně pokoj!" nasadil přísný výraz, který se dívkám moc přísný nezdál a daly to vzájemným ušklíbnutím najevo. To už ale naštěstí byl Rodney opět na pochodu, takže mu zůstala alespoň iluze o své hrdosti.
(tak tedy i my) Soukromé pokoje