14. 4. 2005, sobota, 7:45

Larisa úlekem nadskočila. "Ježišikriste." Vydechla a podívala se po zvuku. Poručík Peletierová měla záchvat kašle, který ji díky bohu rychle přešel. "Jste v pořádku?"
Než jí odpověděla, vyrazila ze sebe několik kašlavách zvuků, které mohly být odpovědí. "Jo, už je mi fajn." A přijala od majora láhev vody.
Archeoložka se vrátila k práci, kterou... kterou vž dokončila a ted neměla nic na práci. Všechny tři kostry byly vyfocené, popsané a skoro dokreslené. jakési neidentifikovatelné kosterní pozůstatky (zřejmě zvířecí) potřebovaly ještě zakreslit. To se svou zlomenou rukou těžko zvládne. Poslala by na ně Lorna, ale toho si ted "přivlastnila" Peletierová.
Fajn, co ted? zeptal se sama sebe. Ráda by se vydala už do vedlejší místnosti vyfotit další nálezy, ale bohužel neměli tady dostatek reflektorů. A podplukovník Sheppard, který jí neochotně slíbil pomoc při focení zřícenin domů na povrchu, tady zrovan nebyl.
Aby tam jen tak nestála, tak si vzala baterku a šla se podívat do vedlejší místnosti. Když už zevlovat, tak at mě při tom nikdo nevidí.
Její pohyb neušel Lorneovi. "Kam jdete?"
Otočila se. "Jen se podívat do vedlejší jeskyně. kam se za chvíli přesuneme."
"Dobře," přikývl major a dál se věnoval své práci.
Larisa vyšla z místnosti do chodby, kterou krátkou chvíli šla, a pak věšla do největší jeskyně, kterou tady zatím objevili. nedivila by se, kdyby podplukovník s kapitánem našli ještě větší. Místní lide si kdysi zřejmě rádi hráli na krtky.
Po chvíli hledání našla to co hledala. Dvě kostry, člověka a Wraitha. Kousek od nich pak ležely ještě další tři Wraithí a nějaké nádoby. Šla se podívat na nádoby, těl/koster lidí/Wraithů v jakémkoliv neživém stavu dnes měla už více než dost a to mise zdaleka nekončila.
U nádob si klekla a pěkně si na ně posvítila, aby viděla dobře na výzdobu a techniku, kterou byly udělány.
"Hmm," zabručela si sama pro sebe a vytáhla z jedné z kapes vesty diktafon. "U, zřejmě, východní stěny se nacházejí čtyři neporušené nádoby..."
Do dikatafonu popsala všechno, co viděla na nádobách a pak se přesunula ke kostrám, které taky popsala. Pak jak jen bude moci všechno přepíše do počítače.
Najednou ucítila jak se jí stahuje žaludek od hladu. Už to byla nějaká chvíle, co ukázala svou snídaní dvoum hnijícím mrtvolám. Zašmátrala v jedné z kapes a vytáhla čokoládovou tyčinku, do které se s chutí zakousla a za chvíli ji měla celou v sobě. Nebylo to nějak super jídlo, ale svou svačinu má v batohu, který zůstal s ostatními ve vedlejší místnosti. Pak se dojí...
"Co tu děláte sama?!" ozvalo se jí za zády.
Larisa se vylekaně otočila po hlase. Ve vchodu do místnosti stál podplukovník Sheppard. "Vyděsil jste mě." Vyčetla mu.

Usmál se na mi. "To jsem měl v plánu." Přešel k ní. "Co to tady máte?"
"Zase nějaké kostry a pár nádob," posvítila podplukovníkovi na nálezy. "A co jste vlastně našli s kapitánem."
Sheppard vytáhl z kapsy kulatý plochý předmět velký jako dlan, ze kterého trčelo několik drátlu a byly na něm kontrolky jenž ovšem ted nesvítily. "Někdo tam měla před nedávnou dobou skrýš. Našli jsme pár věcí, nějaké jídlo a tohle."
"Co to je?" zeptala se Larisa. V mimozemské technologii se nevyznala, tak neměla páru, co to voják drží v ruce.
"Vypadá to na rušičku," otočil předmět v prstech, "která zřejmě rušila naše vysílačky."
zamračila se. "Rušičku? Kdo by..." Větu nedořekla, protože ji to najednou došlo. ""Že by ta řušička byla toho vysátého nebožáka tam nahoře?"
Sheppard přikývl. "Je to možné. Nejspíš měla také blokovat vysíláni čipu, který mají Běžci implantovaný na zádech. Beru to McKayovi, aby se na to podíval a prozkoumal to." A s těmito slovy schoval rušičku zpět do kapsy.
Larisa se podívala na hodinky. "Nevíte, jestli byli už hotoví." Ukázala hlavou ke vchodu.
"Nevšiml jsem si," pokrčil rameny.
Larisa zapla vysílačku. "Majore Lorne, jak jste na tom?"
"Už jsme hotoví, zrovna jsem dozakreslil ty neznáné kosterní pozůstatky. Můžeme přejít k vám."
"Výborně," usmála se a přerušila hovor.

Zrovna dokončovali práci, když se ozval z vysílačky hlas doktorky Volkovové.
"Majore Lorne, jak jste na tom?"
"Už jsme hotoví, zrovna jsem dozakreslil ty neznáné kosterní pozůstatky. Můžeme přejít k vám," obeznámil ji se situací Evan.
"Výborně," přerušila hovor doktorka. Nejprve zhasli všechny reflektora, tedy až na jeden, který nechali aby lépe viděli. Následovně začali sbírat své věci, které měli po celé místnosti. Už zbývalo jen poskládat reflektory a připravovat je k přenosu do jeskyně. Kapitán, který už byl v místnosti nějakou dobu se chtěl do úkolu pustit jako první. Největší problém byl, že světla byla stále ještě moc rozpálená. Proto museli ještě počkat. Zatím začali nosit věci do jeskyně. Doktorka Keenanová si vzala své věci a vydala se za poručíkem a majorem. Když dorazili do místnosti, Lorne ji pravil:
"Paní doktorko, vy se tady už pusťte do práce. My už přineseme zbytek věcí sami." Adriana musela chtě nechtě přikývnout. Maroj se momentálně nezdál být v náladě, v které by se s ním dalo diskutovat. Snad proto, že si ho podplukovník, když přišel z průzkumu, vzal na chvíli stranou. A tak se vojáci postupně vydali složit reflektory a přinést zbytek věci. Doktorky na malý okamžik vždy osaměly. Konečně bylo vše už na místě a práce mohla znovu plně začít. Po chvíli si podplukovník sedl na bednu a chtěl se pustili do jídla. Major, ač vypadal, že by také něco zakousl, zakresloval.
"Tak řekl by panstvo, že je nejvyšší čas, udělat si chvíli volna a najíst se, nemyslíte?" nadhodil John. Všichni se na něj podívali. "Ale no tak, to byl jen návrh."
"A já myslím, že je skvělý," přitakal kapitán, kterému právě zakručelo v žalůdku.

"Taky si myslím," přidal se Lorne.
Keeenanová s Peletierovou ve věci přestávky na oběd mlčely , ale jejich pohledy říkaly to samé.
"Tak máme pauzu," zavelel podplukovník a všichni se rozutekli ke svým svačinám.
Larisa se podívala kolem sebe, hledala svůj batoh, který zřejmě zůstal ve vedlejší místnosti. Odklusala pro něj a za chvíli byla zpátky. Už po cestě vytahovala pití. Potřebovala se pořádně napít. Pachut zvratků v ústech cítila i přes snězenou čokoládovou tyčinku. Snad to sendvič a pití napraví.

Adriana se posadila na jeden z pytlů, které si přinesla na ostatky. Ne, že by nebyla schopná sednout si rovnou na zem, ale při představě čisté, úplně nové uniformy přeci jen zaváhala. Vyhrabala z batohu značně neforemnou svačinu a s chutí se do ní zakousla. Při všech těch starostech úplně zapomněla, že má vlastně hlad, a tak byla ráda, že to někoho jiného napadlo za ni.
Trochu zdlouhavě přežvykovala a u toho pozorovala své spolupracovníky. Všichni se plně věnovali svému jídlu, snad s výjimkou vojenské části osazenstva, ti sem tam zkontrolovali detektor, nebo se prostě jen tak zahleděli směrem do chodby. Jediný podplukovník Sheppard chvílemi věnoval zamyšlený pohled jedinému člověku, kterým nebyl nikdo jiný, než archeoložka. Adriana se pousmála a snědla poslední sousto. Na chvíli zaváhala, jestli má sníst ještě ten druhý sendvič, co si nabalila, ale než aby pouze koukala na ostatní, dala se i do něj.
"Jaký je plán poté, co dokončíme práci v této místnosti?" položila Peletierová otázku do pléna, ale v hloubce byla směřována vedení skupiny. Asi už ji to neustálé ticho začínalo připadat nesnesitelné.

"No," Larisa se ujala slova, " jak to tady dokončíme, přemístíme se ke kostrám, které leží na chodbě blízko otvoru. ty se ještě zdokumentují. Pak mi podplukovník Sheppard slíbil pomoc při focení zřícenin na povrchu," při téhle zmínce se Sheppard zatvářil značně neštěstně, "a pak domů." dokončila svůj plán Larisa, když v tom si na něco vzpoměla. "Jo, a doktorka Keenanová si vybere jednoho ze zdokumentovaných neboštíků."

"Aha," suše prohlásila poručík. Zase se rozhostilo ticho, nikomu se nechtělo mluvit a tak jedli své obědy. Peletierová se po chvíli zvedla a vykoukla na chodbu, nikde nikdo. Ještě pro jistotu zkontrolovala detektor a když nic neobjevila, vrátila se na své místo. Vlastně si o kousek přesedla, k Alexovi.
"Tak co, objevili jste tam něco?" zeptala se ho.
"Hmm, další komplex. Objevili jsme také mčásti, které sloužili zřejmě jako obytné místnosti," ukousl si další kus toastu. "No, ale zřejmě tenhle komplex někdo před nedávnem obýval, protože jsme našli nějaké zbytky jídla a rušičku..."
"To by vysvětlovalo, proč jsme se s vámi nemohli spojit. Vypadá to, že ta rušička má vcelku velký rozsah," zamyslela se Sofie.
"Jistě, podplukovník ji vzal ukázat doktoru McKeyovi," doplnil ji Merwik.
"Počkej, teď mě napadá, nevíš jestli rušička dokáže vyrušit i signál detektoru?" podívala se na něj s otazníkem v očích.
"Nevím, vždyť víš, že v těhlech antických zařízeních se moc nevyznám. Tedy v tom směru jak fungují uvnitř. Ně stačí, že vím jak je použít. Proč se na to vlastně ptáš?" zakroutil hlavou.
"Alexi, no tak, uvažuj... Přece, když by to tahle rušička dokázala, tak by to vyvětlovalo, proč se ty "dvě tečky" tak najednou ztratily. A co ještě hůř, to by pak znamenalo, že detektor se dá obelstít. Tím pádem by to byla pro nepřítele docela značná výhoda...," vysvětlovala mu poručík.
"Nesýčkuj... Kdo ví co to bylo. Třeba jen nějaké zdejší zvíře," a raději ukousl další kus.
"Fajn, možná už mi tady z toho hrabe. Víš co, nechme toho... Poslyš, co jsi mi to chtěl nahoře říct?" vzpomněla si na rozhovor který spolu měli na povrchu.
"Jo to. No jak bych ti to řekl... Však uvidíš, až se vrátíme na Atlantis, budeš překvapená," spiklenecky na ni mrkl.
"Počkej, co tím myslíš," a lehce ho bouchla do ramena. Nesnášela, když tohle dělal. Něco nakousl a pak to nedořekl.
"Au, to bolelo," řekl.
"Tak konec pauzi. Dáme se zase do práce," prohlásil Sheppard. Kapitán se na Sofii do široka usmál, jakoby říkal: Máš smůlu. Poručík mu to opatila, tím, že ho propichovala pohledem. Všichni se horlivě pustili do práce. Podplukovník většinou chodil po jeskyni, sem tam nahlídl na chodbu, zkontroloval detektor a občas byl nápomocen doktorce Volkovové. Major s doktorkou Keenanovou se zase chopili tužky a zakreslovali celou místnost. Kapitán pokud nestál u vchodu do jeskyně, tak sem tam přicmrndával Sofii. Spíše to vypadalo, že se už nudí a že poručíka roztyluje od její práce.

Larisa foťákem zaměřila poslední kostru, která byla v jeskyni. Ještě upravila cedulku s popisem, od které se odráželo světlo z reflektoru. "To je lepší, zamumlala si pro sebe, když bylo vše v pořádku. Potom ještě vyfotila nádoby v rohu a už neměla zase co na práci. Z povzdálí se kpdívala,jak jde zakreslování antropoložce. K majorovi se už opovážila blíž. Oboum to šlo více než skvěle. Usmála se.
Koutkem oka si všimla Shepparda koukajícího do chodby. Usmála se ještě víc. Přeška ke stativu, ze kterého odmontovala foťák, pak si to co nejtiššeji namiřila k podplukovníkovi. Nevšiml si ji ani když byla od něho necelého půl metru. Zdálo se, že nad něčím přemýšlí.
Škodolibě se usmála. teď mu oplatí jak ji on vyděsil. "Podplukovníku?" Tiše na něj vypafla.
Se Sheppardem to viditelně škublo. Jeho reflexy vojáka se projevily, když sáhl po zbrani. Ten pohyb ale nedkončil. Podíval se na archeoložku. "Doktorko?"
"Přišla vaše chvíle, podplukovníku."
Povzdechl si. byl si vědom, co ho v blízké budoucnosti čeká a moc se mu to nelíbilo. "Dobře. Až po vás." Vybídl Larisu. pak se otočil k Lorneovi. "Majore, jdu s doktorkou Volkovovou na povrch. Teď to tady máte na starost vy."
Lorne zvedl hlavu od zakreslování. "Ano, pane."

Doktorka Keenanová byla plně zaneprázdněná prací, že si ani nevšimla, že doktorka Volkovová s podplukovníkem Sheppardem odešli. Trochu nejistě se porozhlédla po ostatních, ale zdálo se, že všichni si jejich odchodu všimli, a tak se snažila dělat, jako by nic. Podívala se na nákres, dokreslila poslední detaily a papír pečlivě schovala do složky. Podívala se směrem k majoru Lorneovi, který stále ještě zakresloval, ale už na něm byla vidět větší jistota, jak se pomalu dostával do hloubky této práce. Jen tak se pousmála.
Pak jí ale došlo, že opět nemá co dělat. Vzpomněla si na plán doktorky Volkovové, ve kterém bylo dalším bodem zakreslování koster u vchodu.
"Majore, jak jste na tom?" otázala se. "Ráda bych se přesunula k pozůstatkům u vchodu, přesně tak, jak říkala doktorka Volkovová, nebude v tom žádný problém?" trochu nejistě na něj pohlédla. Bála se sama pomalu jít i na záchod a ne kvůli ohrožení života, ale kvůli tomu, že by jí pak vojáci pravděpodobně pořádně vynadali. Tak to dopadá, když jste jen civilisti.
"Hmm?" pronesl zamyšleně Evan, který důsledně kreslil i ty nejmenší detaily a zdálo se, že doktorku snad ani neslyšel.
"Říkala jsem, že..." hodlala celé prohlášení zopakovat, ale major ji zarazil.
"Slyšel jsem."
"To mě těší... a vaše odpověď?" naléhala.
"Ovšem, že můžete jít, jen co to tady dokreslím, abych vás mohl doprovodit," konečně z něj vypadlo vyjádření k danému problému.
"Aha... milé," zamumla si sama pro sebe a aby tu jen tak neseděla, otočila se na poručíka Peletierovou. Trocha diskuse o práci nezaškodí. "Poručíku, pokud máte zájem, můžete si vybrat nebožtíka, kterého s sebou vezmeme na Atlantis. Z antropologického hlediska je mi to poměrně jedno, pokud to ovšem bude Wraith, ale kdyby na některých pozůstatcích bylo něco, co by vás nějak výrazněji zaujalo, určitě mu dám při výběru přednost."

Poručík se z prvnu trochu nechápavě podívala na doktorku, protože v ten samý okamžik na ni mluvil i kapitán. Za malý okamžik si dala do souvislosti co která osoba právě řekla.
"Alexi, prosím tě můžeš být chvíli potichu," obrátila se na kapitána.
"No promiň," uraženě ji odpověděl. Bylo na něm vidět, že by už raději dělal něco jiného.
"Hmm, jeden pozůstatek byl, jak bych to řekla, v jistém směru byl hodně "zváštní". Jednalo se o kostru člověka... Našli jsme ji hned v té první místnosti," zamyslela se Peletierová. "Jistě ale chápu, že vás by jako antropologa jistě více zajímal Wraith. Já už jsem tady skončila, takže pokud máte zájem mohli by jsme vybrat toho chudáka společně," ve výsledku navrhla Sofie.

"Hm, člověk..." zamyslela se Adriana, "kdyby to zálaželo na mně, tak s sebou vezmu snad všechny, ale bohužel tohle nezávisí ode mně. Ale pokud by doktorka Volkovová souhlasila, sáčků mám dost i na dvacet pozůstatků," mrkla Adriana na Sofii. "A kdybychom šly vybrat toho Wraitha, byla bych vám vděčná, aspoň bych potom nezdržovala, ačkoli to budu i tak, zajištění pozůstatků nepotrvá jen pár vteřin."
Sofie jen přikývla a s kapkou nadšení se otočila na majora: "Pane, je možné, že bychom se teď vzdálily a vybraly doktorce její vytouženou mrtvolu?"
"V pořádku, poručíku, ale dávejte na ni pozor a hlaste se každých deset minut, já to tady zatím dokreslím," souhlasil major.
"Tak dlouho to snad ani nepotrvá," usmála se doktorka Keenanová a společně s poručíkem Peletierovou se vydaly do útrob katakomb.

Vydali se směrem k místnosti, kterou před tím zdokumentovali. Sotva zahly za roh, cítila se doktorka mírně ztracená. Chodba se totiž začal rozdělovat. Poručík se sebejistě vydala jednou z nich.
"Poručíku jste si jistá, že jsme šli tudy?" zeptala se doktorka.
"Jistě, tudy," odpověděla stručně.
"A jak to víte?" nedala se odbýt doktorka. Představa, že by se měla v tomto podzemním komplaxu někde ztratit se ji ani trochu nelíbila.
"Pokud jste si předtím všimla, tahle chodba má na stěnách sem tam nějaké ty škrábance a černé čmouhy zřejmě od zbraní a zajímavý druh ornamentu. Každá chodba má jiný ornament, podle kterého se tady dá vcelku orientovat," porozhlédla se Sofie po chodbě.
"Aha," podotkla doktorka a porozhléhla se po chodbě. Opravdu na stěnách chodby byl slabounký ornament, který šlo bez problémů přehlédnout. Za okamžik dorazily na místo.

Sheppard pomohl Larise nahoru z otvoru. "Děkuju, podplukovníku."
"Nemáte zač," odpověděl podplukovník.
Vyšli z rozbořeného domu a archeoložka se rozhlédla kolem dokola. "Tam." Ukázala na strom nejblíže bývalé vesnici. "To bude perfektní."
"To je ale výška," prohodil voják pozorujíc strom, na který bude muset vyšplhat.
"Snad se nebojíte výšek," ušklýbla se archeoložka.
"Ne, to ne. Ale na strom jsem nelezl už pěkně dlouho," odepl si z vesty svou P-90 a vestu pak sunda. Hned po ní následovala šedá bunda s černými trojůhelníčky. Vše položil ke stromu.
"Nebojte se, kdyby jste padal, tak vás chytnu," usmála se na něj Larisa.
Úsměv jí oplatil. "To je od vás milé," a vzal si od ní foták, který si za šnůru pověsil na krk.
Pak už začal šplhat po stromě. Larisa se ani nenaděla a už byl tam, kde ho chtěla mít. "Podplukovníku," zavolal na něj, ",jak to tam vypadá?"
Sheppard chvíli hledal nějaké záchytné body, aby se mohl podívat dolů na trosky. "Ty trosky nejblíž jdou z půdorysu vidět pěkně. Pak už je to horší."
"To bude stačit, můžete fotit," ted čekala Shepparda ta složitější část. Vyhlídl si jednu z tlustších větví a obkročno si na ni sedl, při tom na chvíli zaváhal. Lairsu při tom zatrnulo, pád z takovéhle výšky by pěkně bolel, při nejlepším. Jak nabyl ztracenou stabilitu, tak se začal ponalu sunout po větvi k jejímu konci, aby viděl co nejlépe na ruiny. Pak zapnul foták a začal fotit. Chvíli to trvalo než sám byl s nimi spokojen. V takovéhle situaci nebylo vůbec zarážející, že fotky byly rozmazané.
"Mám to," zavolal dolů na Larisu a vydal se na zpáteční cestu. Cesta dolů mu trvala déle a párkrát při ní škodrcl, když pod nohama nenašel, to co hledal, a jednou málem spadl. V té chvíli by se v Larise krve nedořezal, protože to bylo ještě stále vysoko. Párkrát si vynadala, že ho tam donutila lézt. Ona sama tohle praktikovala celkem často, když není po ruce letadlo a z jumperu se toho moc vyfotit nedá, to už zkoušela několikrát, to už jsou bezpečnější stromy než ležet na nakloněné nákladové rampě jumperu.
Najednou uslyšela zapraskání větve a pak něco padajícího k zemi. To něco byl podplukovník Sheppard.
"Ježiši Kriste!" vyhrkla ze sebe a rozběhla se k rozpláclému vojákovi. "Jste v pořádku?" Sheppard byl díky bohu při vědomí. Musel spadnout z malé výšky. Klekla si k němu, aby zjistila, že je v pořádku.
Ztěžka se posadil a opřel se o kmen stromu ze kterého sapdl. "Jo, je mi fajn."
Archeoložka si pořádně oddechla, až zkontrolovala foták, která pád taky přežil. "Funguje," oddechla si po druhé. Pak už věnovala svou pozornost podplukovníkovi. "Nebolí vás něco?"
"Ani ne, ale už nikam nelezu," na slovo nikam dodal důraz.
Omluvně se usmála. "To se nebojte. Můžete vstát?"
"Myslím, že to bude bez problému, ale raději bych chvíli zůstal sedět," usmál se na ni. "Stejně nemám nic na práci. A vy taky ne."
Pobaveně si odfrkla. "A to víte jak?"
Ukázal na její sádru. "S tou zlomenou rukou toho moc nezmůžete."
"Pravda," nedobrovolně přitakala, když si vzpomněla na své dnešní prostoje. "Toho mi byl čert dlužen." A s tím si sedla vedle podplukovníka a opřela se o strom. Chvíli tak seděli, ale Larisa byla stejně duchem mimo a odolávala nutkání zkontrolovat zbývající členy mise v katakombách.

Do místnosti nejprve vstoupila Peletierová a teprve až prověřila, že je "vzduch čistý", vešla za ní doktorka Keenanová. Poručík sice před tím, než došli k místnosti vytáhla detektor, ale přece jen... Podívala se na hodinky, skoro už uplynulo 10 minut.
"Pane, právě jsme dorazily na místo," řekla Sofie do vysílačky.
"Dobře poručíku, ohlaste se zase za 10 minut," odpověděl ji major.
"Jak jste vlastně na tom, majore?" zeptala se zvědavě Adriana. Protože, když odcházeli, vypadalo to, že major už má skoro vše zakreslené.
"Ještě několik detailů a skončili jsme tady. Poté to tady vše zbalíme a připojíme se k vám. Takže tam na nás počkejte," oznámil ji Lorne.
"Rozumím pane. Peletierová konec," řekla poručík a vypnula vysílačku. Chvíli se jen tak porozhlíželi po místnosti. Spíše obě hledali vhodného kandidáta.
"Paní doktorko, co by jste řekla tomuto jedinci?" směřovala svou otázku k Adrianě.

Mezitím major pečlivě zakresloval poseldní detaily. Katipán se očividně nudil, seděl na bedně, kterou sem pracně dotáhl a hrál si s kamenem. Vyhazoval ho jednou rukou do vzduchu a zase ho chytal tou druhou. Konečně major složil tužku.
"Kapitáne, můžeme balit," vydechl si Evane. Alexovi se zazdálo, že uslyšel levu v jeho hlase. Postupně zhasínali reflektory a začali balit všechny věci zpět do beden.

"Merwiku," otočil se major na Alexe, "co je vlastně mezi vámi a Peletierovou?" Položil jasně svou otázku Lorne. Alexe ta otázka vyvedla z míry.
"Mezi mnou a Peletierovou,... pane?" opakoval otázku.
"Nemohl jsem si nevšimnout, jak jste se tady navzájem, jak bych to řekl "pošťuchovali". Doufám, že víte jaké jsou...," nedokončil větu.
"Eh,... ono je to trochu jinak, než si myslíte, pane. Mezi mnou a Peletierovou nic není. Jsme prostě jen přátelé, oba z Kanady a co víc, sloužili jsem s jejím bratrem u stejné jednotky," jal se vystětlování kapitán. "Proč se na to vlastně ptáte?"
"No, ono to totiž občas vypadá trochu jinak. A někteří lidé na Atlantis si toho také všimli...," naznačil taktně major.
"Aha,... nemusíte se obávat, že mé city k Peletierové by mohli nějak ohrozit mise," zalhal Merwik. Pravda byla taková, Sofii znal už dlouho, pamatoval si ji i ze školy. Tehdy byla bažantem a on už poměrně ostříleným vojákem. A už tehdy ho fascinovala. Převážně tím, že když se někde něco stalo, poměrně často za tím byla ona. Nedokázal si vyložit, co k ní vlastně cítí...
"Jistě, jste výborný voják a právě proto jste tady. Ale přece jen dejte si pozor, aby vám kvůli tomu neuteklo povýšení," radil mu Evane.
"Ano pane," přikývl na souhlas. A já si myslel, že jsem tady kvůli antickému genu...,řekl si v duchu Alex.
"Tak, sbaleno a můžem se vydat za doktorkou a Peletierovou," po chvíli ticha pravil major. "Poručíku, my jsme tady hotovi a za chvíli dorazíme k vám," oznámil ještě do vysílačky, pak se chopil jedné strany bedny, kapitán té druhé a vydali se směrem k doktorce Keenanové.

Už nějakou chvíli jen tak seděli opřeni o kmen stromu. Sem tam jeden z nich něco prohodil. Larise se usadil v žaludku divný pocit. Bud to byla nervozita, že neví co ostatní dole v katakombách vyvádějí nebo že je tady s podplukovníkem sama a konverazce celkem vázne. Ale zdálo se, že to nějak Sheppardovi nevadí.
Archeoložka se koutkem oka podílala po vojákovi a rozhodla se, že pocit v žaludku zažene. "Měla bych je jit zkontrolovat," a s těmito slovy vstala. Spíš chtěla vstát, když ji uprostřed pohybu chytil podplukovník za ruku. Larisa sebou trošku vylekaně trhla. "Co se děje?"
Neodpovídal, jen ji pozoroval svýma zelenýma očima. Pohled mu opětovala, ale pomalu cítila, že začíná rudnout. Pak se Sheppard předklonil a vzal její hlavu do dlaní. Larisa zavřela oči a pak už jen ucítila jeho rty na svých. Něžně ji líbal a ona mu to vracela. U něžnosti nezůstal ale dlouho, jejich polibky byly čím dá tím intenzivnější. Larisa zajela Johnovi zdravou rukou do jeho rozčepířených vlasů. Cítila jak se její divný pocit v žaudku pomalu vytrácí až zmizel úplně a vystřídala ho vášen, která ji naprosto pohltila.
Pak odtrhli rty jeden od druhého. Když znovu nabyla rovnováho a otevřela oči, uviděla Johnovu tvář a na ni úsměv, který jestě neměla tu možnost na něm vidět. Byl něžný. Usmála se na něj. "Ted už by jsme vážně měli jít," mrkla na něj, "nebo si budou myslet, že nás něco sežralo."
Bylo vidět, že se mu moc nechtělo, ale dal ji za pravdu. Pozbíral své věci a oba se vydali do katakomb, kde byli ostatní

Adriana se Sofií zrovna zvolily wraithského nebožtíka, který bude mít tu čest je doprovázet na Atlantis, když se vysílačkou ozval major a oznámil jim, že jsou na cestě. Adriana se usmála, byla ráda, že konečně jde všechno podle plánu a to ještě k tomu toho jejího. Začala z batohu vytahovat igelitové pytle a opatrně do nich skládala jednotlivé kosti.
Když ovšem uviděla zvědavý výraz poručíka, pronesla jejím směrem: "Co tak si to vyzkoušet? Mohla byste mi sbalit třeba pravou horní končetinu, část leží tamhle, ukázala jen několik málo centimetrů od kostry, kde se válelo několik kostí, které kdysi bývaly rukou. Jinak humerus sice ještě drží na posledních pozůstatcích kůže, ale pokud to půjde, tak jej opatrně oddělte. Scapula, tedy lopatka, asi spíše nepůjde, tak tu potom sbalím společně s hrudníkem. Hlavně pozor na články prstů," usmála se na Peletierovou a podala jí dva pytle, "do jednoho humerus, radius a ulnu..." zarazila se, když zahlédla mírně zmatený výraz poručíka, "... to jsou dlouhé kosti a kůstky ruky prosím do druhého. Díky."
Poručík si nadšeně vzala pytle a dala se do práce. Adriana si vzala na starost druhou ruku, která byla ještě z poměrně velké části pokryta seschlou kůží.

Sofii šla z těch latinských názvů hlava kolem. Doktorka na ni chrlila jeden odborný název za druhým. U některých se částečně chytala, ale některé... Hlavně když doktorka spustila s kostmi ruky. Tam se stratila úplně, když se snažila rozpomenout co znamená to první, tak ji skoro utekly i ty ostatní. Zatvářila se zmateně, ale po té co ji doktorka vysvětlila, co po ní chce, s radostí se jala pytle a dala se s chutí do práce.
"Sakra, měla bych si zopakovat biologii... Teda vlastně kostru s jejími latinskými názvy, jinak si tady budu připadat jako blbec," zamumlala si pro sebe.
"Říkala jste něco, poručíku?" zeptala se se zájmem doktorka.
"Nic podstatného, jen, že si budu muset zopakovat latinu," usmála se na ni. Doktorka ji úsměv oplatila. Nějakou chvíli byly tak prací pohlceny, že si ani nevšimli, že někdo vstoupil.
"Tak už jsme tady," prohlásil radostně Alex, který právě vstoupil do místnosti.
"Kapitáne, tohle pro příště nedělejte. Pěkně jste nás vyděsil," spustila na něj doktorka Keenanová.
"Tak to se vám paní doktorko velmi omlouvám," pravil s trochou ironie Merwik.
"Je vše v pořádku?" zeptal se major, otázka spíše patřila poručíkovi.
"Ano pane," ujistila ho Peletierová.
"Výborně, my se s kapitánem vrátíme pro zbytek věcí, vy tady zůstaňte s doktorkou," oznámil ji major, otočil se a odešel. Kapitán se za ním rychle vydal.

Larisa přišla s podplukovníkem (nebo Johnem, hmmm, bude si v tom muset udělat pořádek) ke dvoum kostrám, které našli jako první. Nikde nikdo. Zamračila se. Doufám, že se neflákají, prolétlo jí hlavou, ale pak napomenula sama sebe. Ona jim nemá co moc vyčítat. Líbámím se s velícím důstojníkem na Atlantis určitě nepřispěla k tomu, aby vše šlo hladce.
Zapnula vysílačku, aby zjistila jak se věcí mají. "Majore, jak to jde?"
"Vše z jeskyně máme zakresleno. Jak kostlivce, tak i nádoby. Doktorka Keenanovaá s poručíkem Peletierovou berou jednu z koster s sebou."
Archeoložka se usmála nad dobře probíhajícími událostmi. "Za chvíli jsme u vás." A s těmito slovy ukončila spojení.
John, který stál vedle ní se zasmál. Zvědavě se na něj podívala. "Co?"
"Ale nic, jen že by byl z tebe dobrý voják," vysvětlil jí.
"To mám brát jako lichotku nebo se smrtelně urazit," povytáhla obočí.
Pokrčil rameny. "Jak chceš."
Vydala se směrem, kde byli ostatní. "Raději to nebudu řešit."

Doktorka Keenanová zaslechla z povzdálí, jak se major Lorne domlouvá s doktorkou Volkovovou, která měla společně s podplukovníkem namířeno jejich směrem. Už byla skoro hotová a chtěla práci dodělat dřív, než dojdou. Poručík Peletierová byla už delší chvíli bez práce, ne, že by ji nechtěla nějak zaměstnat, ale tohle chtěla udělat raději sama. Nakonec ji ještě pořádala o asistenci, když se snažila uložit hrudník do jedné z krabic.
"Děkuju za pomoc," mrkla na Sofii, když obě dřepěly nad dobře udělanou prací.
"Nemáte za co, ráda jsem pomohla," odvětila vřele Sofie.
"Neříkala jste něco o jedněch lidských pozůstatcích, které vás zaujaly?"
"No, byl by jeden nebožtík," skoro se zasnila poručík Peletierová.
"Poručíku, jak už jsem řekla, velice ráda jej vezmu s sebou také, ale jedině se svolením doktorky Volkovové a samozřejmě podplukovníka Shepparda."
"To by bylo skvělé, nějaké testy by neuškodily," zamyšleně pronesla a vypadala trochu ustaraně.
"Pak nění co řešit, chce to jen svolení," trochu rozladěně pronesla, stále ještě si nemůže pořádně zvyknout na fakt, že ona není ten, kdo velí. Už se docela těšila zpět na Atlantis to laboratoře, kde všechno půjde tak, jak ona sama řekne.

Když Larisa vstoupila do podzemní místnosti, okamžitě zhodnotila situaci. Jedna z koster už na zemi neležela a byla připravena na menší výlet na Atlantis. " Jak tak pozoruju, tak tady jsme hotovi."

"Tak, pánové," oslovila všechny přítomné vojáky mužského pohlaví, když viděla, že se to tady bez jejího rozkazu nehne, "vemte všechny naše věci k těm dvoum posledním kostrám na chodbě."
Pak poždála Lornea to, co bylo už zakresleno. Ten ji podla složku s nákresy a šel pomoct ostatním s věcmi.
Larisa si zvědavě prohlížela zakreslené kostry a snažila se nehledat chyby.

Sotva se major s kapitánem vrátil a sotva je uviděla Larisa, ihned je začala komandovat. Oba dva se pouze zhluboka nadechli vytočili se a vydali se zase zpátky chodbou pro poslední věci, jenž tam zbyly.
"Doktorka si začala v poslední době nějak vyskakovat," povzdechl si Alex potichu. Ještě pro jistotu se otočil, jestli náhodou není někde po blíž doktorka. Měl štěstí doktorka totiž před okamžikem vešla do místnosti.
"Hmm, nevypadala nějak nadšeně, když se dívala na zakreslování, které sem udělal," přidal se major. Po zbytek cesty vedle sebe mlčeli.

Poručík mezitím přistoupila k podplukovníkovi, který se chystal dohnat zbylé dva vojáky.
"Pane, žádám o povolení vzít ještě jednoho nebožtíka sebou na Atlantis," oznámila mu zvláštním, častečně naléhavým hlasem.
Doktorka Volkovová zbystřila, nějak se jí nelíbilo, že poručík žádá o povolení Johna a ne ji.
"Tedy s dovolením doktorky Volkovové," rychle dodala Adriana, když si všimla Larisina pohledu.
"Hm, pokud s tím tady bude La... doktorka Volkovová souhlasit," skoro se zapomněl. Raději se otočil a vydal se za kapitánem a majorem.
"Máte nějaký zvláštní důvod proč chcete vzít ještě jednu kostru?" zeptala se zvýšeným hlasem doktorka. Nedokázala si pomoct, ještě ke všemu ji John skoro řekl křestním jménem. Sofii se zrovna dvakrát nechtělo říkat ten pravý důvod, proč chce aby kosti s nimi putovali na Atlantis. Ale nějaký důvod říct musela.
"Řekněme, že je zajímavá...," neutrálně odpověděla. Doufala, že ji podplukovník pochopí, ale jak se ukázalo, nepochopil. Proto nejdřív šla za Sheppardem místo za doktorkou. Chtěla se vyhnout výslechu, který ji čakal ze strany doktorky Volkovové.
"Jak zajímavá! Poručíku, vysvětlete mi to," žádala vysvětlení.
"Má jisté anomálie...," vyhýbala se odpovědi.
"Jaké anomálie. Poručíku přejděte k věci!" snažila se zůstat klidná. Doktorka Keenanová zatím poslouchala a snažila se být nestranná.
"Potřebovala bych ověřit nějaké údaje a tyto pozůstatky by mi mohli relativně dost pomoct," pravila a částečně to byla pravda.
"Můžete mi říct, jaké údaje to jsou? Já tady ručím, že se nic nebezpečného nedostane na základnu a jak tedy můžu větět, že..." nedokončila větu, protože ji přerušila doktorka Keenanová.
"Můžu vám zaručit, že ze strany toho nebožtíka vám nehrozí žádné nebezpečí," klidným hlasem ji oznámila. Larisa se na ni nejprve s podivem podívala, jakoby si teprve teď uvědomila, že celou dobu stála vedle ní.
"Tak fajn," vzdala se Larisa. Sofie se děkovně podívala na doktorku Keenanovou, poté poděkovala doktorce Volkovové.

"Tak fajn," nakonec souhasila. Snad pak aspoň na něco přijde, vzpomněla si na včerejší poručíkova slova ohledně jedné z koster, ale měla takový pocti, že měla být Wraitha. Potřepáním hlavy to z ní pustila. Obě kostry stejně budou moset projít karanténou, než si na nich antropoložka a pyrotechnička zgustnou. Pak se zase věnovala kostrám zakresleným, ale dlouho jí to nevydrželo. Málem mi řekl křestním jménem, proletelo ji z čista jasna hlavou. Něvěděla jestli je to špatně nebo... co? Po jednom polibku ještě nemuže vyvozovat žádné unáhlené závěry. Musela si přiznat, že John Sheppard se ji vždycky líbil, i když ne natolik, aby mohla uvažovat o tom, že by mezi nimi mohlo být něco víc.
Najednou si uvědomila, že na jeden papír civí už moc dlouho. Zběžně prohlédla ostatní a strčila je zpět do složky. Až na jednu nějak divně zakreslenou kost vypadalo vše dobře. Majorovi musela ujet ruka.
Rozhlédla se po místnosti, Keenanová s Peletierovou začaly balit další kostru a major s kapitánem se zrovna vraceli s bednama. Hned za nimi byl John, který ji donesl její batoh, který tam nechala.
"Něco si si zapomněla," řekl, když k ní přišel, a spiklenecky na ni mrkl, "doktorko."
Larisa si batoh vzala z bedny, kterou John nesl. "Díky, podplukovníku."
Když odešel i on chystat vše potřebné na dokumentaci zbylích dvou neboštíků, zbyal tam jen s doktorkou Keenanovou a poručíkem Peletierovou a zase neměla co dělat. Tak aspoň schovala složku s nákresy do batohu.

Adriana měla sbaleného nebožtíka během několika málo minut. Rozhlédla se trochu nejistým pohledem po ostatních. Vzduch v místnosti jí připadal skoro nedýchatelný, ale nebylo to tím, že by byl nedostatek kyslíku... to spíše to všude přítomné napětí. Zahlédla majora Lornea, který se zrovna vracel pro poslední krabice, tudíž ty její s čerstvě zabalenými ostatky. Věnovala mu vděčný úsměv a pomohla mu postavit druhou krabici na vrchol té první, kterou už držel.
"Opatrně, majore!" jetě ho varovala.
"Nebojte, nic se vašemu nebožtíkovi nestane," mrknul na ni Lorne a otočil se k ní zády.
"Když myslíte, já myslela vás..." potichu dodala a pohlédl na poručíka Peletierovou, která si právě balila své věci. Vypadala také trochu vykolejeně, ale za to asi pravděpodobně bude moct zmíněný nebožtík. Adriana měla chuť vyškubat si všechny vlasy. Jak to, že si toho na těchto ostatcích nevšimla dřív? Ale byla asi moc zaneprázdněná všemi těmi Wraithy, kteří pro ni byli něco zcela nového. Je možné, že i ostatní lidské ostatky vykazují stejné znaky?
Zavrtěla hlavou, aby vyhnala dotěrné otázky. Však ona zjistí, o co přesně šlo. Ještě spěšně upozornila podplukovníka, aby byl velice opatrný na ty krabice, když zahlédla, jak je trochu neopatrně zvedal ze země.