14.4.2005, sobota, 7:30

Prvně otevřela oči. Z úst se jí vydral tichý sten. Pokusila se posadit.
"Klid, drahá, zůstaňte ležet. Za chvilku budeme na ošetřovně," řekl kdosi a nějaká ruka ji zatlačila nazpět do nosítek.
Opravdu během chvilky nad sebou viděla strop ošetřovny, v nose ji šimrala vůně čistidla a jódu.
"Co se stalo, doktore?" zeptala se zmateně, to že to je doktor, pouze odhadovala.
"Spadla jste ze schodů, zlatíčko, musíme vám udělat rentgen, abychom zjistili, jestli jste v pořádku," štěbetal doktor.
"Ještě by jste nám hola říct, jak se jmenujete," usmál se na ni a přemístil se do jejího zorného pole.
"Daniela McNillová," zasténala. Doktoři ji přesunuli opatrně na lehátko, mohla mít něco s páteří. Chvíli bylo ticho, místnost naplňoval jen zvuk vrčícího rentgenu.
"Musíte tu být nová. Přiletěla jste včera?" Usmál se znovu doktor. Byl strašně milí. Daniela přitakala.
"Oh, co mě to vede ani jsem se nepřestavil. Jsem doktor Carson Beckett." Doktor přeběhl k výsledkům.
"Jste skot?" snažila se udržet konverzaci. Doktor se právě mračil na snímky.
"Ano, jak jste tu uhodla?" pak se však zarazil a praštil se do čela.
"Vždyť já mám na uniformě vlajku," zasmál se. Pak připlul blíže k ní a začal ji prohlížet.
"Ale ne, tu jsem neviděla. Jen, že máte charakteristický přízvuk, jsem Irka, tohle já poznám," znovu, teď už radostněji, zasténala. Beckett ji obdařil nádherným úsměvem.
"Drahoušku, jste v pořádku, má ten jen vymknuté zápěstí. To dáme dohromady raz dva, ale jste strašně potlučená. Budete mít spoustu modřin. To zahojí jen čas..." Opatrně ji vzal za ruku.
"Au," vykřikla.
"Je úžasné, že jste z Irska, je to blísko Skotska, nádhera," zasnil se doktor, ale během chvilky byl zpět a rychle jí trhl zápěstím. Vykřikla, avšak nezlobila se.
"Jaký jste obor?" znovu sondoval Carson, mezitím jí obvazoval.
"Chemie a biochemie..." zmlkla, udělalo se jí znovu nevolno.
"Každopádně si vás tu budu muset chvíli nechat, drahá. Jak dlouho máte ty nevolnosti?"

Doktor ji udělal kompletní prohlídku a dal jí nějaké prášky. Chtěl si ji ještě nechat pod dohledem, přece jenom se klátila. Nakonec spolu zabrousili do příjemné konverzace o Irsku a Skotsku. Smáli se nad svými zážitky.
"A to jste vážně udělal?" smála se Daniela. Doktor přikývl.
"Pořád je to o něco lepší než vy!" snažil se to nějak obhájit. Dostali se právě ke svému dětství a oba se náramně bavili.
"Prosím, doktore, tykejte mi. Zní mě to divně," Daniela na něj udělala psí oči. Doktor se více rozesmál.
"Dobře tedy, Danielo, ale já jsem potom Carson." Potřásli si rukama.
Jejich smích přerušila vysílačka.
"Doktorko McNillová, tady Weirová, ráda bych, byste se dostavila do mé kanceláře," zazněla žádost z vysílačky. Oslovená pohlédla na svého věznitele. Kývnul, že může.
"Samozřejmě," rychle odpověděla a potom pokračovala k doktorovy. "Snad se brzo uvidíme, mějte...teda měj se pěkně." Stihla mu zamávat ve dveřích a suveréně vykročila tam, kde čekala kancelář doktorky Weirové.
Kancelář Weirové, řídící místnost