"společenská" místnost 14.3.2005,sobota,19:10

"S tím úžasem bych to moc nepřeháněl," poznamenal Anotn, "na Atlantis je mnohem víc zajímavých míst. Ale výhled z balkonu je paradní jen co je pravda."
Larisa se ujala role hostitelky. "Tak si tady posedejte." A zamířila k jedné ze skříní, kde meli ukryty zásoby pití. Ješt před několika týdny byly jejich zásoby pozemského alkoholu na mizině, ale to by nebyli oni, kdyby si nedokázali najít nějakou cestičku.
Larisa ze zečátku expedice měla nutkání zahrát si na kulturní antropoložku a začala se zajímat podrobněji o Athosiany. Tomu ji byla samozřejmě nápomocna Teyla, dokonce ji chtěla naučit pár chvatů z jejich bojového, ale po dvou lekcích toho rqaději nechaly, protože Larisa byla tak šikovná a vyvrtla si kotník. Pak se sezmánila s jedním athosianským dědou, který jí zasvětil do tajů jejich pálenky. Když skronmé zásoby, které si někteří Rusové dovezli do galaxie Pegasus, došly, tak tato pálenka byla pro ně dar z nebes.
"Tak co si dáte? Máme tady vodku a pak athosianskou pálenku. Vím, že to není velký výběr, ale musím říct, že bylo už hůř."

Sofie si vzpomněla na první zážitky s athosianskou pálenkou, sice nebyly tak úplně její. Už ji vyzkoušela, ale tenkrát to naštěstí nebyla ona, kdo měl z ní na druhý den pěknou kocovinu...
"Možná později si dám, ale teď momentálně si raději dám pivo. Po dnešním dnu mě nevýslovně bodne," mrkla na Larisu a položila na stůl několik plechovek piva, které ještě před odchodem z jídelny vzala. "Samozřejmě, že si pak dám skleničku," ještě ubezpečila ruskou část.
"No, už jsem se lekla, že by si nám dala košem," řekla ji Olga, která právě donesla několik skleniček.
"Takže, kdo chce co?" zazubila se doktorka Volkovová na zbylé členy.

Daniela jen zamrkala. Vodku měla ráda, to ano, ale žádné slavné zážitky neměla. Prostě a jednouše, vypila litr, pak se šla vyzvracet a byla v pohodě. Nechtěla se opít, jen chtěla něco, co ještě nevyzkoušela. Ta pálenka nevypadala špatně. Vždyť doma pálili, jen co je pravda. Chvíli přemýšlela, jestli se má zmínit o své drobné propašované zásobě. Nakonec to zavrhla. Časem ji stejně rozdělá a všem nabídne. Domácí whisky potřebovala trošičku uležet.
"Tak já bych dala přednost té pálence, jestli někoho neurazím,“ usmála se na Larisu. Objednala si, co chtěla.

V první chvíli si připadala jako za starých let na vysoké... Věděla, že tady budou lidé z celého světa a že lidé po celém světě taky rádi pijí, ale prostě ji tohle bezprostřední pozvání zaskočilo. Připadala si jako v mafiánském doupěti za americké prohibice. Zajímavý zážitek do sbírky pomyslela si. Výběr nebyl široký, ovšem bylo to zadarmo, tak proč se nad tím pohoršovat, teď už jen, co si dát...
"Bez urážky, vodku už jsem párkrát měla a vím co se mnou dělá, takže dokud si ještě něco pamatuju, dala bych si trochu té místní břečky." A pomrkávala po zatím neznámé tekutině.
"Tak snad to přežijeme i se svými játry," mrkla na Danielu. "Přinejhorším si pivem nakonec zlepším chuť." dodala ironicky, tohle "pivo" už párkrát pila... jejich domácí džus byl silnější.

"Hm, kdybych věděla, jak trefit do svého pokoje, tak bych přinesla nějakou tu skotskou, ale mám takové obavy, že do této tajemné komnaty a ještě k tomu nejvyšší potřeby, bych už nazpět netrefila," pousmála se Adriana, připadala si jako v knížkách o Potterovi. "Tak bych prosila tu vodku," ještě spěšně dodala, aby na ni náhodou něco zbylo.

"Já bych taky zkusil tu místní pálenku," přihlásil se o svou "porci" maldý blonďatý muž, kterého Larisa pořádně zaregistrovala až teď.
"Eh, bude to blbý, ale mi jsme si ještě nebyli představeni. Já jsem Larisa Volkovová," napravila svou nepozornost archeoložka.
"Petr Schwarz," představil se. "Jsem asistent Daniely."
"Těší mě," usmála se na něj a pustila se do rozlívání pití do skleniček, které kdosi našel při prozkoumávání města, když tu byli noví,a které Olga hned zabavila, protože se jí strašně líbily. larisu udivovalo, že na Atlantis našli dost pořádně rozmláceného zařízení a skleničky i přes deset tisíc let byly pořád jako nové. Mohly by se udělat nějaké laboratorní testy, aby jsem věděli z čeho přesně jsou, pomyslela si když rozlívala sthosianskou pálenku.
"Měla bych varovat všechny, co si dají tu pálenku. Je pěkně silná."

"To mi připomíná, že mám u sebe taky nějakou tu láhev...ehm, domácí whisky, ale něco mi říká, že bych k ní netrefila," řekla omluvným úsměvem. Zdálo se, že tu jsou všichni tak trochu pašeráci. Pašují alkohol do jiné galaxie. Vtipná představa.
"Pokud to přežijí játra, tak já taky...kdyby jste měli mého otce," začala Daniela, ale pozdě si uvědomila, že to asi nikoho nezajímá, přesto větu dokončila, "tak se neleknete už ničeho...Mám pocit, že mě játra zamávala v deseti," poslední větu zamumlala. Slyšela ji pouze Meredith, které to z nějakého nevysvětlitelného důvodu přišlo vtipné.
Larisa mezitím každému rozdávala to, co si objednal.
"Víte, že jste si i podobné," prohlásil ne zrovna taktně Petr. Larisa s Danielou na sebe chvíli koukaly.
"No, ono je to i možné," zapřemýšlala Daniela.
"Jen nevím čím to je," dodala ironicky Larisa. Obě se zasmály. McNillová přijala skleničku s pálenkou a přičichla si.
"Och můj, to mě vypálí všechny bacili, které jsem si pracně přivezla!"

Když se dostatečně nasmáli z Danieliny hlášky, vstala Olga a pozvedla svou sklenku. Nejprve se zhluboka nadechla a pak s vášnou tváří pronesla: "Vážení, tak jsem se tady sešli u sklenky, abychom oslavili naše působení zde, které jsme zatím přežili v pořádku. Tedy relativním... A taktéž k přivítání nových rekrutů do řad naší expedice. Nazdraví." Natoš všichni přítomní vstali a ťukli si. Někteří sklenku do sebe převrátili na ex, jiní si jen srkli. Poté posedali do svých židlí, kromě doktorky Volkovové, která se zhostila role hostitelky. Jala se flašky a začala dolévat těm, co už byli na "suchu".
"Ta pálenka je opravdu silná," zakuckal se Peter, když do sebe vyklopil sklenku.
"Mě se naopak zdá, že je tato nějaká slabší, moc se nepovedla. Ta, co jsme pili před tím, byla silnější," podotkl tak ledabyle Anton. Ostatní si všimli Peterova udivu a vybuchli smíchy. Opravdu, málem mu vypadli oči z důlků. Jen Anton chudák si jeho výrazu nevšimnul, tak nechápal čemu se všichni smějí.

Jakmile jí bylo nalito, neudusila v sobě zvědavost a před přípitkem aspoň zhodnotila barvu a vůni. Barva se jí nanejvýš zamlouvala, vůně už trochu míň, dávala tušit, co čeká její hrdlo. Během Olžina proslovu uvažovala, jestli má jen usrknout a zachránit si jícen nebo zkusit tvrdší cestu.
"...Nazdraví."
Se všemi si přiťukla a bez rozmyslu do sebe obrátila celý obsah skleničky.
Byla ráda, že za ní stojí židle... Zažila už věci s vyšším obsahem alkoholu, to si byla jistá, ale v tomhle bylo něco neopakovatelně sžíravého. Celkem by mě zajímalo, z čeho to vyrábí. promlouvala zatím sama k sobě, protože hlas jí nějak nefungoval.
Že má dolito si všimla až u Antonova hodnocení a i přes neschopnost mluvit se jí podařilo zasmát.

Sbohem mé mozkové buňky! Vykřikla v duchu. Podle vůně to mohlo být silné. Přiznejme si to, je chemik a destilace zvládá perfektně, ale co toto bylo, to mohla být síla.
"...nových rekrutů do řad naší expedice. Nazdraví," řekla Olga. Daniela to tak, tak zaznamenala. Rychle vstala a přiťukla si. Nepřemýšlela, prostě to do sebe převrátila. Někdy to bylo lepší.
"120%," vydechla nečekaně. Moc nahlas, ale nevadilo jí to. Hlavně, že mohla mluvit. Usmála se, nebylo to tak špatné. Příště si však na to raději sedne.
Larisa k ní radostně přikročila a přilila. Daniela se usmála na sestřenici, posadila se.
"Tolik k bacilům," pronesla a studovala barvu pálenky. Byla rozhodnuta, že to nesmí přehnat. Zítra bude mít práce dost.

Larisa si přiťukla s ostatními a kopla do sebe panáka vodky. To přesně potřebovala už několik hodin. Musí pořádně zapít nejen přežití nováčků první den, ale hlavně události dnešního dne a snad i předchozího. Od úrazu, přes rozkládající se mrtvolu Wraitha, bezmocnost, když nemohla pracovat, kvůli sádře po projevenou přízeň podplukovníka Shepparda.
Jako správná hostitelka bleskově dolila všem, co už měli vypito a sama si nalila ještě vodky. Na athosianskou pálenku příjde řada později, jestli vůbec.
"Doufám, že vám chutná," prohodila, "ať už pijete cokoliv."

Nynější obsah jejího panáka jí případal povědomě neznámý... Věděla, že hostí ruská část expedice a velice dobře slyšela, že se nabízí - mimo jiné - vodka, ale tohle nebylo to ucmrdané něco, co si nechala párkrát nalít v různých pohostinských zařízeních. Ne. Tohle byla Vodka... Byla si tím jistá jen co trochu usrkla, neměla totiž odvahu dát i tohle na ex.
Na Larisinu otázku jen uznale pokývala hlavou, mluvit se ještě pořád nepokoušela, chtěla počkat, až jí smyslové buňka zase řeknou, že má zpátky alespoň část svého hrdla. Raději sledovala reakce ostatních a poslouchala o čem se baví.

Adriana do sebe právě kopla už třetího panáka vodky. Rozhodla se, že když s vodkou začala, tak u ní i zůstane, nemusí jí být hned v prvních nocích jejího působení zde na Atlantis špatně. Ale i tak to nevylučovalo značnou blížící se kocovinu, protože než stihla zadržet doktorku Volkovovou, měla skleničku zase plnou.
"Slyšela jsem, že jste narazili na pěkné wraithské mrtvolky," otočila se na Adrianu Daniela s otázkou, kterou jí už sice jednou pokládala, ale Ardiana ji nějakým záhadným omylem zazdila... no jo, měla holt hlad.
"To jo, ale nejsem si jistá, že v tuhle chvíli je ta nejlepší doba se o tom bavit," mrkla na ni a pak pohledem zabrousila k archeoložce, která lehce zbledla a nemohl za to alkohol. "Super, budu zvracet," jen poznamenala do nastalého ticha a chvíli na to se vesele rozesmála.
"Tak to nebudete jediná, ale ostatní asi budou mít jinou příčinu," s úsměvem dodala Sofie a pořádně se napila.

"Tak to bych raděj brala tohleto zvracení než z pohledu na rozežranýho Wraitha," Zašklebila se archeoložka přo vzpomínce na wraithskou mrtvolu a raději se napila vodky.
"Prosím vás dámy, nemohly by jste změlit téma," ozval se další člověk, kterému rozkládající se mrtvoly taky něděla jí dobře, Anton.
"Ale ale, ty seš nějakej outlocitněj," dloubla do něj loktem vedle sedící Olja.
Anton se nedal."No a koho dneska vylekalo to makakovi podobné zvíře?"
A jejej, pomyslela si Larisa, už jim to velzlo do hlavy. Tohle byly zaručeně první příznaky požití tvrdého alkoholu u těhle dvou. Larisu udivovalo, že se tihle dva ještě nedali dohromady. Přece jen se říká "Co se škádlívá to se rádo mívá". Ale na druhou stranu, přece tohle bylo způsobeno alkoholem. Jen zavrtěla hlavou a věnovala se zbytku obsahu své sklinky a dopila ji. Pak se jala znovu role hostitelky a všem co měli dopito znovu nalila.

Hmm, tak tohle bude ještě dlouhá noc, pomyslela si Sofie. Všimla si, že doktorka Volkovová zastává svou roli s náležitou přesností.
"Změnit téma..., ale na jaké?" poznamenal Peter.
"Taky vás žádné nenapadá?" začala se smát Meredith. "Ne, že bych za to chtěla vinit alkohol, ale..."
"No, ještě aby jsi ho vinila. To by tak scházelo," ukázal na ni prstem Anton a trochu se zamračil. Raději do sebe za okamžik převrátil další sklenku, nebo by se začal rozčilovat. Taková už byla jeho nátura.
"Neboj, ona to nemyslela vážně... Jen to tak řekla... Hele dávej pozor, začínáš rozlívat vodku po zemi," prohlásila s náznakem ironie Olga, poté se začala smát. Při té první větě totiž Anton trochu vyprskl a část obsahu sklenky skončil na zemi.
"Nezdá se ti, že si nějak rýpeš?" pozvedl obočí, když se na ni podíval.
"Ani ne," s nevinným úsměvem mu odpověděla. A to už se začali smát všichni. Sofie si otevřela další pivo. Nebylo sice nejlepší, ale moc na výběr neměla.
"Nebylo by naobtíž sehnat něco na zub...," poznamenal jen tak do vzduchu Peter. Všichni se na něj podívali. "No co, už je to celkem dlouho co jsem jedl...," řekl s nadsázkou. "Ne, myslím, že když tady tak pijeme, že by se hodilo něco malého k tomu," tázavě se podíval na doktorku Volkovovou.
"Mám pocit, že tady nic moc nenajdeme. Zásoby jsou tady spíše rázu alkoholického," pokrčila rameny Larisa.
"Co zajít pro něco do jídelny?" navrhla Adriana.
"Lepší bude zajít rovnou ke zdroji... do kuchyně. Tam se vždy něco dobrého najde, co nenajdete v jídelně," mrkla na ni spiklenecky Sofie. "No co, kluci z laborky kolikrát z tama něco dotáhli...Sice přiznávám, že to bylo spíše v pozdějších hodinách," vysvětlovala. Ono totiž nepila tady jen ruská část expedice, ale i ta věděcká. A poručík se takových akcí, už několikrát zůčastnila.

"Tak kdo půjde?" Vyskočila až moc aktivně Larisa a celá místnost se jí pod nohama zhoupla. "Jejda!" vyrazila ze sebe a nabyla rovnováhu, alkohol začal už působit i na ni. Další kroky ke dveřím už byly v pohodě. Příště bych měla vstávat pomaleji, proletělo jí hlavou.

Při první prohlídce a studie barvy si myslela něco o špatné pálence, ale tahle jí chutnala. Larisa čiperně obsluhovala. Stihla jí třikrát dolít. Daniela jí v tom rázně zabránila rukou na sklence. Pro zatím to stačilo.

Byla trošku mimo a nad něčím přemýšlela. Jen na chvíli si zamyslela a přišla o kousek rozhovoru ´hladového´ Petra a ostatních. Stihla zaslechnout jen něco o kuchyni.
"Tak kdo půjde?" prohlásila Larisa. Hodně přítomných se zajistilo nejistě, přece jenom, mohlo to být kousek cesty.
"Já půjdu," přihlásila se McNillová ochotně k válečné výpravě za jídlem. Vyskočila stejně energicky jako její sestřenice. Zatočila se jí hlava a málem skončila na Antonovi. Ten ji tak tak zachytil. Všichni se rozesmáli a ubohý Anton se k nim přidal. Daniela jen zrudla.
"Ehm...promiň," zahuhlala. To jsem toho tolik vypila? napadlo ji.
„Kdykoliv,“ zasmál se Anton a kopl do sebe jednoho panáka. Ta pálenka je vážně silná, poznamenala v duchu doktorka.
"A nesmějte se," vyprskla Daniela směrem k ostatním, stále ještě rudá, a naprosto rozhodným a jistým krokem došla k Larise.

Ha, hledají se dobrovolníci, to je přesně moje parketa! řekla si a když už viděla vstávající Danielu, proč se nepřidat, tohle bude zajímavá výprava... jen se postavím, pomalu... stejně zakopla o sousedovu sedačku, naštěstí si toho nikdo nevšiml, všichni se ještě smály Daniele.
"Já bych šla taky," přihlásila se o možnost odejít na chvíli od svého poloplného panáku, "pokud mne teda přiberete, vy dvojčata!" popíchla je, to už začínala být uvolněná vlivem opojných nápojů.

Larisa a Daniela se podívaly pod vlivem poznámky geoložky na sebe a vyprsky smíchy. Jo podobné si trochu byly a navíc to bylo ovlivněno jejich stejnou barvou vlasu.
"Jasně, že můžeš," přizvala ji na jejich misi do jídelny Daniela.
"Jde ještě někdo?" Nadhodila otázku do pléna Larisa.

"Já," nadšeně se přihlásila Adriana, ale jakmile ucítila ten nával alkoholu v hlavě, který s ní po prudkém zvednutí pouhé ruky, zamával, už jen dodala: "raději ne."
Všichni vyprskli smíchy a i Adriana se rozesmála svému ne zrovna milému stavu. Ačkoli cesta do jídelny bude zaručeně dobrodružná, vzhledem k náladám ostatních, raději ji oželí.
"Všechno, nebo se ještě někdo přidá?" jen tak pro pořádek pronesla Meredith, ale podle výrazů zbylého osazenstva usoudila, že otázku asi nebylo třeba ani pokládat.

"Tak jdeme, bando," zavelel jedinný muž v táhle výpravě a otočil se čelem vzad, že by mu to zde přítomné vojandy mohly závidět. Archeoložka, geoložka a chemička ho následovaly ven.
Chodby

Sotva se za nimi zaklaply dveře, Olga se iniciativně chopila láhve a čisté sklenky
"Tentokrát se z toho ale nevykecáš," spiklenecky mrkla na Sofii.
"Tak že si to ty... Ale dám si raději vodku," usmála se a už za chvíli měla v ruce skleničku. Ostatním Olga taktéž dolila. Přiťukli si. Jediná Adriana si trochu usrkla, jinak všchni sklenku do sebe obrátili na ex.
"Dámy nezlobte se, ale já si dám na chvíli oddych," a vypotácel se na balkón. Olga v mžiku nalila sobě a Sofii další sklenku.
"Tak na to, ať Wraithum moc nechutnáme," pravila Sofie. Olga a Adriana vyprskly smíchy.
"Tak na to si připiju ráda," řekla doktorka Keenanová.
"Jistě, a ještě jim ke všemu popřejem dobrou chuť," dodala Olga. Všechny se znova rozesmály.
"Kde je vlastně...," doktorka se chtěla zeptat na Petera, ale nedokončila větu, když se z balkónu ozvalo mírné chrápání.
"Řekla bych, že je mírně znaven," okomentovala to Sofie.
"Tak nějak," Olga už Sofii a sobě dolila dalši sklenku. Adriana radějitu svou stále držela v ruce a odmítala jakékoliv dolití s tím, že ještě kousek má.

Adriana držela svou skleničku pevně u těla, když viděla, jak Olga nalévá už třetího panáka. Raději se rozhodla, že půjde dělat společnost Petrovi na balkon. Ten tam chudák seděl na podlaze, opřený o zeď a očividně spal. Adriana do něj šťouchla, ale reakce žádná. Zkusila to ještě třikrát, ale nakonec přiznala, že je natolik společensky unaven, že jej neprobere ani další panák té šílené pálenky.
Opřela se tedy o zábradlí, protože cítila, že nohy jí už pořádně neslouží a zahleděla se do poloplné skleničky. Věděla, že pomalým upíjením si jen škodí, ale pořád lepší, než kdyby jí do prázdné sklenky nalili další.
Po chvíli se rozhodla, že si potřebuje sednout a než aby se rozvalila na podlahu, raději půjde obsadit jedno z těch pohodlných křesel.
Dámy se očividně vysoce bavily, smály se a jen dolévaly a dolévaly. Adriana se na ně usmála, trochu si usrkla, pak začínala dostávat křeč do ruky, jak poctivě hlídala skleničku, tak si ji na chvíli odložila, aby procvičila klouby. Stačila ale vteřinka, aby Olga stihla sklenku dolít po okraj.

Sofie už v sobě měla po sobě páteho panáka. Olga se nezdála, vydržela opravdu hodně. Na chvíli si sedla do křesla, nohy si vyhodila na stul a plnou skleničku si položila na opěradlo.
"Co, už máš dost?" zeptala se ji Olga, když dolévala doktorce Keenanové.
"Potřebuju chvili pauzy. Mám zítra práci, ne jak ty volný den," pobaveně se dívala na výraz doktorky, která právě zjistila, že má zase dolito.
"No jo, hodl si to někdo umí zařídit...," zasmála se Olga.
"Jak to s ním vypadá," ukázala pohledem na balkón.
"Myslím, že ho teď chvíli nic neprobere," mrkla na ni Adriana. Sofie začala pociťovat, že ji alkohol pomalu ale jistě leze do hlavy. Na dotorce byla vidět úleva, když Olga konečně položila flašku, kterou celou dobu držela v ruce. Zdálo se, že i Olga začíná mít dost. Raději se posadila do křesla.
"Raz květali jabloni i gruše...," začala si pobrukovat.

Adriana se podívala na Sofii a obě se rozesmály.
"Co?" uraženě pronesla Olga.
"Ale nic," vykoktala mezi smíchem Sofie. To už se ale smála i Olga, smích byl očividně hodně nakažlivý v tomto psychickém stavu.
V jednu chvíli se všechny tři smály jako šílené, v tu druhou Adriana seděla napjatě a naslouchala.
"Slyšely jste to?" vytřeštila oči doktorka, vyskočila na nohy, ale okamžitě se zase svalila na pohovku.
"Co?" vyhrkla Sofie a jako řádný voják byla v jisté pohotovosti.
"Slyšela jsem Tardis!" vykřikla nadšeně Adriana, tentokrát se ale postavila trochu opatrněji.
"Vážně, kde?" podivila se Sofie. "Musíme najít Doctora!"
"Jůůů, ty znáš Doctora?" zavýskla doktorka Keenanová a absolutně zapomněla na to, že si ještě nepotykaly.
"No ovšem!" potvrdila Sofie. "Tak honem!" pronesla a vypotácela se z křesla.
"Jo, to bude rychlý běh," konstatovala se smíchem Olga, která sice nevěděla, o čem se ty dvě baví, ale bavily ji tím.