Hive ship na orbitě, 21.5. 2005, 11:29

Larisa pomali přicházeka k vědomí. Zvuky, které šlyšela jakobyy z dálky se rychle přibližovaly, mozek jí konečně začal znovu pracovat, když se pomalu rozpomínala, co se vlastně stalo. Athos, staré město, wraithská šipka a paprsek, který ji zklidil. jakmile je tohle včehno došlo s hrůzou otevřela oči.
Na chvíli si oddechla, když nad sebou uviděla sklánějícího se Johna.
"Jsi v pořádku?" zeptal se a opatrně jí pomohl posadit se.
Archeoložka si připadala celá stuhlá, nohama zatím nemohla pořádně hýbat. Napadlo ji, že to asi bude způsobeno paprskem, který je sklidil. Když se s Johnovou pomocí posadila, rozhlédla se kolem. "Ne," vydechla a opět se jí zmocnila hrůza. "Jsme na..."
"Na mateřské lodi," ozvalo se od mříží. Teyla se k ní neotočila, pořád se dívala do chodby. Hlídala jestli někdo nejde.
K hrůze se přidala i panika, když si všimal, že vedle ní leží Adriana. Začala s ní hned cloumat. "Adriano, prober se!" Ta se, ale ani nehla.
"Laro, neboj. Bude v pořádku, je v bezvědomí," John ji konějšivě objal, Larisa se mu vrhla kolen krku. "Za chvíli se probere."
"V pořádku?!" Larisa se rozplakala. "Jsme na mateřské lodi plné Wraithů! V pořádku nebude nikdo! Jsme mrtví."
Snažil se jí uklidnit. "Nějak se odsud dostanem. I kdyby ne vlastním přičiněním, tak Elizabeth nás v tom nenechá."
Johnova povzbuzující slova na ni neměla žádný účinek. "Ale teď už můžeme být bůh ví kde! Nikdy nás nenajdou."
"Ale no tak," pomalu mu docházely slova útěchy. "Na mateřské lodi už jsem byl dvakrát. Pravda, ani jednou v roli vězně." Odtáhl ji do sebe, aby se na ni podíval. "Nenechám tě tady umřít, jasný? Nikoho z vás," dodala a podívval se na Teylu u mříží a omráčenou antropoložku, která už přicházela k sobě.

"Co to doprdele..." vydechla Adriana a chytila se rukama za třeštící hlavu. V tu chvíli jí došlo, co se odehrálo a vyskočila zděšeně na nohy tak rychle, že zakolísala a málem s sebou praštila o zem znova.
"Jste v pořádku?" s obavami v hlase pronesl podplukovník.
"Jestli jsem v pořádku?!" vytřeštila na něj oči a pak šokovaně zírala po mateřské lodi. "Pokud si myslíte, že zbožňuju mrtvoly natolik, že se chci stát jednou znich, tak asi jo, ale obávám se, že až takový cvok taky nejsem," vydechla zděšeně a zírala upřeně na Shepparda, který na ni vykulil oči a raději rychle uhnul pohledem.
Nastalo ticho, kdy nikdo nevěděl, co říct a každý raději koukal někam jinam.
"Au," nakonec přerušila ticho antropoložka a posadila se na zem.
"Stalo se něco?" starostlivě se na ni zadívala Larisa.
"Jen jsem moc rychle vstala a natáhla si svaly na nohou," odevzdaně odpověděla s výrazem, jako by tohle bylo to nejhorší, co ji mohlo potkat.
"Jak dlouho jsem byla mimo?" zeptala se do pléna.
"Jen pár minut," uklidnila ji Teyla.
"Skvělý," povzdechla si Adriana. Její instinkty jí radily, aby začala panikařit, ale mozek byl ještě moc nepoužitelný na to, aby mu to došlo.
"A máte plán, jak se odtud dostat?" zoufale se zahleděla na podplukovníka, od kterého hlavně očekávala odpověď.
"Zatím ne," připustil John.
Další: "Skvělý," se vydralo z jejích úst.
"Nebojte se, určitě se odtud nějak dostaneme," pokoušela se ji uklidnit Teyla.
"Jo, určitě, jak jinak, vždyť jsme jen na hive ship, nic strašného se nemůže stát!" začínala panikařit antropoložka. "Sakra," okřikla sebe samotnou a začala se zhluboka nadechovat a vydechovat, aby se aspoň trochu uklidnila.
"Nepochybuju, že major Lorne s ostatními poslali pro pomoc na Atlantis. Zatím jsme neopustili orbitu planety, takže všechno dobře dopadne," pokusil se o úsměv John, ale věnoval jej spíš Larise, než Adrianě.
"Aha, hm... jako by snad Wraithové počkali s naší konzumací až do doby, než se někdo uráčí přijít nás zachránit," se silnou ironií v hlase mu odsekla.
"Doktorko, hlavně se uklidněte," spíš ji napomenul, než by se ji snažil utěšit.
"Já jsem absolutně klidná... stejně klidná, jako každý normální člověk v podobné situaci," vztekle zasyčela. Z nějakého důvodu teď začínala být spíš naštvaná, než vyděšená. Znovu se několikrát nadechla a pak tiše dodala: "Omlouvám se, jen je toho na mě moc."

V cele bylo nesnesitelné ticho. tak se to aspoň jevilo Larise. Johny vypadal, že usilovně přemýšli nad tím jak se dostat ven, Telya pořád kotrolovala chudbu a Adriana seděla vedle ní a čekala stejně jako ona až se něco začne dít. To něco přišlo hned v zápětí.
"Někdo jde," upozornila je Athosianka a automaticky odstoupila od mříží. O pár sekund je mohli vidět. Byli tři, dva strážní s maskou a jejich velitel. Larise pri pohledu na ně zatrnulo a začala se jí znovu zmocňovat panika. tentokrát asi stokrát horší než před chvílí. Stejnou hůzu mohla vidět i ve tváři Adriany. Bylo to poprvé, kdy nějakého Wraitha viděla na vlastní oči.
Mříže se před nimi samy rozestoupily. Vstoupili dovnitř a "velitel" se podíval na jediného muže-člověka v cele, na Johna. velitel cosi zasyčel a ukázala na Shepparda.
"Nět," hlesla Larisa. to bylo jediné na co se v tuhle chvíli zmohla, protože byla teď ochromena strachem o Johna.
Podplukovník pochopil a šel s ními dobrovolně. Ještě před tím se na ně povzbudivě usmál. "Vrátím se."