13. 4. 2005, pátek, 7:56

"Ou ou ou!" Vyjekl vedle pilota sedící Sheppard, když divoce vyletěli z brány na MX-4380 a málem narazili do blízko stojícího stromu. "Hlavně v klidu."
Larisa, která pilotovala, zavrčela. "Já jsem v klidu, jen ten strom vyrostl blbě."
Někdo ze zadu prohodil. "Ten strom měl šedou kůru, jestli jste si všimli."
Archeoložka se po známém hlasu otočila, byla to botanička a její kamarádka Katie Brownová. "No, vypadá to, že si každý přijde na své, Katie. Tohle je velice zajímavá planeta."
"Staré ruiny, šedé stromy," prohodil podplukovník. "Co víc si můžu přát."
"Možná se najde nějaký Wraith, kterého budeš muset zastřelit, " dodal otráveně další člen téhle výpravy, doktor McKay. "Jak je to daleko?"
Sheppard si nevšímal jeho kousavé poznámky a vyvolal mapu místního terénu. "Ty ruiny jsou asi dvěstě kilometrů od brány, ještě chvíli potrvá než se tam dostaneme."
"Ok," prohodil doktor a dál se věnoval rozhovoru s Katie.
Ti dva se k sobě jaksi mají, prolítlo hlavou Larise a usmála se. Byl by z nich pěkný páreček.
A dál se pak věnovala pilotování.

Jakmile puddle jumper dosedl na zem, vyvalili se z něj všichni vědci a rozutekli se do všech možných směrů. Podplukovník Sheppard jen nevěřícně kroutil hlavou a snažil se je s ještě několika vojáky uhlídat. Připadal si jako chůva.
Katie Brownová si to namířila rovnou k prvnímu keři, který uviděla, McKay obcházel okolo jumperu a měřil cosi nějakým vědeckým udělátkem, o kterém Sheppard zdaleka nevěděl k čemu slouží, a biolog Adams se vydal k řece, u které přistáli. Co teď? Položil si otázku, když si všiml doktorky Volkovové, která zrovna teprv teď vylezla u jumperu s bednou, kterou ji pomáhal ještě na Atlantis odnést. "Nechcete s tím pomoct?"
"Ach, budete té lásky," přijala jeho pomoc a podala mu krabici. "Tak pojdtě se mnou. Ty ruiny jsou odsud jen kousek." A zamířila k nedalekému lesíku.
Sheppard se ohlédl na jednoho ze svých můžu. "Kapitáne, dejte na ně pozor."
"Ano, pane."
"Jako banda malejch capartů," řekl si pro sebe a následoval Larisu.

"Ale copak, tak nakonec jsi přece s námi šla," prohodil kapitán Merwik, když odešel Sheppard s Larisou.
"Když by mělo být po mém, tak teď sedím v laboratoři a dělám testy," odsekla mu Sofie.
"Jenže není, ty jsi tady a podplukovník mi svěřil vedení. Co se ti ještě dneska nepřihodí," široce se usmál.
"Fakt vtipný," protočila oči.
"Gillmonsi, vy jděte za Adamsem. Revensi vy...," uděloval rozkazy Alex. "Počkej Sofie, kam jdeš? Neřekl jsem ti, že máš někam jít."
"Jdu za Brownovou studovat kytičky," suše mu oznámila a vydala se za ní. Když ji konečně doběhla, Katie si prohlížela další keř. Sofie se opřela o nejbližší strom a začala se rozhlížet kolem.

"Za jak dlouho tam budeme," zeptal se podplukovník, když v tom uviděli mezi stromy mýtinu a na ní ruiny.
Larisa se na něj usmála. "Už jsme tady, podplukovníku." A ukázala na rozbořené budovy.
"Výborně," Sheppardovi se ulevilo, protože krabice, kterou nesl nepatřila zrovna k nejlehčím a po chvíli se pěkně pronesla. Zajímalo ho proč je tak těžká a hned se na to taky zeptal. "Doktorko, co je v té krabici?"
Spěchající archeoložka se za ním otočila. "Potřebné věci na letmý průzkum. Malý rýček a motičku a tak dále a tak dále. Však to za chvíli uvidíte." Dořekla a přistoupila k nejbližší zřícenině a dále se pak věnovala rozvalinám a na Shepparda zapoměla.
Ten zvyklý na takové jednání od Rodneyho, položil krabici k jedné ze zatím stojících zdí a povzdechl si. To zase bude den.

"Nemusela jste se mnou vůbec chodit," z ničeho nic řekla Katie a dál studovala keř.
"Cože?" divila se poručík Peletierová.
"Říkám, že jste klidně mohla zůstat v jumperu," vstala a podívala se na Sofii.
"Nechápu, co tím myslíte. Ale mám vás hlídat, tak hlídám," s nadsázkou ji odpověděla.
"Viděla jsem jak jste se tvářila, když jsme měli odlétat. Vy si asi myslíte, že je to jen ztráta času, nemám pravdu?" uhodila na ni Katie.
"Podívejte, doktorko, tohle je moje práce. Mé pocity sem netahejte. To, jak se momentálně tvářím, nemá nic společného s vámi," snažila se Sofie klidným hlasem vysvětlit Katii, že to s ní opravdu nemá nic společného. "Myslím, že bude nejvhodnější, když se vrátíte k tomu keři, nebo co to vlastně je a já se budu dál kochat zdejší krajinou."
"V podstatě je to keř, jen má šedou kůru. Ostatně jako všechna ďřevitá zeleň tady," přitakala Katie. Sofie jen zakroutila hlavou, kytky ji opravdu nezajímaly.

"Osada se skládala z třinácti kamenných budov. K jejímu zaniku nejspíš došlo při wraithské sklizni a pak nebyla už znovu osídlena. Přesné datum se dozvíme po laboratorních testech. Teda jestli najdu něco, co půjde použít na radiokarbonovou metodu," povzdechla se do diktafonu Larisa. Zatím zde našla jen trosky a pár střepů. "Osada byla nejspíš po sklizni vypleněna. I tady se najdou hyeny."
S těmito slovy vypnula diktafon a podívala se po okolí. Nikde nikdo. Sheppard si asi před hodinkou odskočil, že se za chviličku vrátí a od té doby se tu neukázal. Jelikož ji měl pomáhat, tak se jí jeho dezerce nelíbila.
Zapla vysílačku, připevněnou k uchu. "Plukovníku Shepparde, jste tam?"
"Co potřebujete, doktorko?" Ozvalo se z přístroje.
"No, tak si tady stojím a říkám si, kam jste se, sakra, poděl?" Během výtky pčešla k jedné ze zřícenin a vstoupila dovnitř.
"Ehm," při tomhle zvuku Larisa přímo před sebou viděla jak se Sheppard ošil, "byl jsem zkontrolovat ostatní vědce. Zrovna se k vám vracím a nesu vám něck k jídlu."
Při zmínce o jídle se její žaludek ozval. Od rána nic nejedla. "Fajn, jen doufám, že tam není maso."
"Ne, nebojte se, doktorko, pro vás je to bez masa."
Larisa se usmála. "Díky, že na mě myslíte, podplukovníku. Volkovova konec." A s těmito slovy vyplula vysílačku a jala se prozkoumat zříceninu zevnitř, když v tom došlápla na ztrouchnivělé dříví a s hlasitým vyjeknutím se propadla kamsi pod zem.

"Doktorko Volkovová, tady podplukovník Sheppard, ozvěte se," volání slyšela jakoby z dálky, ale bylo čím dál jasnější, jak přicházela k sobě. "Sakra, kde se zahrabala. Doktorko Volkovová?"
S námahou otevřela oči a uviděla modré nebe skrz dírou v zemi, kterou se propadla. "Au." To bylo to první co z ni vypadlo, cítila že jí bolí celé tělo od pádu.
Znovu se ozvalo z vysílačky. "Jste na příjmu?"
Asi bych se měla ohlásit, problesklo jí hlavou a zapnula vysílačku, při tomto pohybu zjistila, že ji pravá ruka bolí víc než zbytek těla. "Tady Volkovová."
"No sláva! Kde jste, doktorko?"
Těžce se posadila a porozhlédla se kolem. "Kamsi jsem se propadla. Vypadá to na tunel. Asi tady měli něco jako bunkr, kam se schovávali před Wraithy."
"Pod zemí? Kde přesně?"
Chvíli ji trvalo, než si vzpomněla, kde to ještě před chvíli stála. "Třetí dům zprava ze seměru, ze kterého jsme přišli."
"Ok, za chvíli jsem u vás. Není vám nic?"
Larisa se postavila. "Jsem v pořádku ale asi mám něco s pravou rukou. Nejspíš bude zlomená."
Vidina zlomené ruky se jí ani za mák nelíbila. Jako praváka, ji bude zdržovat v práci. Aspoň, že dneska dorazí Daedalos s novým personálem. Tam se vždycky najdou lidé, kteří chtě nechtě ji budou muset pomáhat a měla pocit, že přiletí i antropoložka z Velké Británie. Další pomocná síla, kterou bude moci zapřáhnout do práce.
"Tady jste," zaslechla nad sebou známý hlas a podívala se nahoru a uviděla Shepparda nakukujícího přes okraj.
"Ach, podplukovníku, to byla rychlost. Hodil by jste mi sem baterku? Trochu se tady poohlídnu."
"No, moment, sama už nikam nepůjdete. Počkejte chvíli." A s těmito slovy zapnul vysílačku. "Kapitáne Merwiku, vemte si někoho k ruce přijdťte k ruinám a vezměte si s sebou z jumperu lano a lékarničku. S doktorkou Volkovovou jdeme prozkoumat katakomby, do kterých spadla. Díru do země najdete ve třetím domě zprava ve směru, kerým jsme odcházeli."
Počkal si na potvrzení rozkazu a skočil k Larise do díry, která mu ještě předtím uhnula z místa. "Tak jdeme na to, doktorko a podal ji příruční baterku a sám si vystačil se světílkem na své P-90.

"Poručíku Peletierová, kde jste?" řekl kapitán do vysílačky.
"Jsem s doktorkou asi tak 800 metrů od vás, směrem na západ od jumperu," ozvala se z vysílačky.
"Dobře, zůstaňte tam. Za chvíli jsme u vás," s těmito slovi vypnul Merwik vysílačku a rozhlídl se. "Revensi, vy pojďte se mnou. Ostatní zůstanou zde a buďte stále na příjmu," zavele. Ještě došel do jumperu pro lano, lékárničku a vydal se za majorem. Za chvíli došeli na místo, které mu určila Peletierová. Ta seděla pod stromem a pozorovala zaujatou Katii, která běhala od jednomu keři k dalšímu a naopak.
"Vidím, že se dobře bavíš. Revens tě vystřídá a ty pojď se mnou," oznámil Sofii. Mlčky se postavila, zvedla lékárničku, kterou kapitán položil vedle ni a vydala se za Merwikem.
"Kam vlastně jdeme? Jo, díky, že se mě odtamtud vzal, už sem se celkem nudila," po chvíli se zeptala Sofie.
"Za podplukovníkem Sheppardem a doktorkou Volkovovou k těm ruinám," lišácky se na ni usmál. Tušil, jak zareaguje.
"To si nemohl říct někomu jinému? Ty jsi to udělal schválně," probodávala ho pohledem. "Alepoň doufám, že spadl do nějaké díry a polámal si všechny kosti, když sebou tahám lékarničku."
"Tak to ti nezaručím," pokrčil ramena Alex.

Podolukovník s doktorkou se už dostali pěkně daleko od díry, kterou sem propadla Larisa, když narazili na první nález v těchto katakombách. Byly to dvě kostry a jedna nepochybně patřila Wraithovi. Jeho výzbroj byla nezaměnitelná a vše potvrzovala ruka napřažení na další kostře.
Larisa si k nim dřepla. "Muselo ho něco zabít, když se jim právě krmil."
Sheppard obešel kostry a důkladně si na ně posvítil. "Vypadá to, že Wraithové tenhle úkryt při poslední sklizni objevili."
"Určitě," přitakala. " Chtěla jít dál, když v tom někdo zavolal Sheppardovi.
"Tady Sheppard," potvrdil příjem, nejspíš to byl kapitán Merwik, který je přišel dostat ven. "Už jsme na cestě."
Tohle se jí moc nelíbilo, chtěla tady zůstat a prozkoumat zbytek katakomb. Začínalo to tady být zajímavé. "Nemohlo by to počkat, podplukovníku? Tyhle katakomby určitě stojí za prozkoumání. Už jen díky těm tělům je tady toho víc než napovrchu. A když to tady sloužilo, jako úkryt tak tady mužou být zachované nějaké předměty. Nahoře jsem našla jem několik střepů."
"Nebojte se, doktorko, o svůj výzkom nepříjdete. Jdeme ošetřit vaše zranění."
"Aha," hlesla a následovala podplukovníka zpátky k otvoru.

Kapitán uvázal lano k nejbližšímu stromu a hodil ho do díry. Poté zapnul vysílačku: "Podplukovníku Shepparde, jsme na místě. Lano je upevněné, čekáme na vás." Podplukovníkmu mu potvrdil příjem. Sofie si mezitím sedla na kameny, které z velké části vypadaly stabilně.
"Myslíš, že dole něco objevili? Tedy něco zajímavého," zeptal se Alex.
"Nemám tušení. Wrait tam dole asi není, když se ti Sheppard ozval. Né, že bych doktorce něco špatného přála," ironicky se usmála Sofie.
"Uvidíme. Jak jsi vlastně na tom s tou výbušninou?" s otazníkem v očích se na ni podíval.
"Jsem teprve ve fázi pokusů. Jedná se o vybušnou směs s vysokou hořlavostí. V podstatě je ti schopna sešehnout vše v blízkém okolí. Jen je problém v poměru látek. Ty nové sloučeniny, stále ještě experimentuju," vysvětlovala Sofie.
"Aha,...jen doufám, že nebudu první na seznamu na kom tu sloučeninu vyzkoušíš," kývl hlavou kapitán.
"Neboj,... ale seznam bych si napsat mohla. Už by tady měli být," poznamenala.
"No, jestli se dostali někam daleko, tak jim to ještě chvíli bude trvat," rozhlíšel se Merwik po ruinách. Šel se podívat na domy. Všechny se mu zdály být stejné.

Jakmile se přiblížili k otvoru uviděli spuštěné lano. Jak jej Larisa viděla, vyjádřila své obavy. "Ehm, podplukovníku, nevím jestli to vyšplhám. Ta ruka solidně bolí."
"Sakra," zaklel Sheppard. "Kapitáne?" Zavolal nahoru.
Za chvilku se v otvoru objevila v otvoru hlava kapitána Merwika. "Pane?"
"Máte u sebe lékarničku? Doktorka Volkovová si zřejmě zlomila ruku. Nejspíš bude nutno ji dát do dlahy."
"Ano, pane," na chvíli Merwik zmizel z otvoru a trvalo jen okamžik a už házel lékarničku.
Podplukovník ji chytil a otevřel ji. "Ukažte ruku doktorko."
Larisa uposlechla jeho slov, sundala si bundu, kterou si uvázala kolem pasu, a vyhrnula rukáv. "Brr, tady je ale zima."
Mezitím se v otvoru ukázala další hlava. Byla to poručík Peletierová.

"Podplukovníku, zvládnete doktorku ošetřit? Nebo se mám za vámi spustit dolů," zavolala na Shepparda Sofie.
"Zvládnu to sám," odpověděl, poté se otočil k Larise. "Zvládnete mi druhou rukou svítit?" Doktorka přikývla.
Odložill P-90, vyndal z lékárničky dlahu, obvaz a dal se do práce.
"Tak nevím, jestli to doktorka s tou rukou zvládne. I když bude mít dlahu, stejně ji bude bolet," přemýšlel kapitán nahlas.
"Hmm, říkal jsi něco?" otočila se k němu Sofie.
"Ale nic, jen jsem na hlas přemýšlel. Zřejmě ji budeme muset vytáhnout," řekl Merwik. Sedl si přesně na ty kameny, kde před okamžikem seděla Sofie.
"Koho?" nechápala Peletierová.
"Doktorku," pro změnu nechápal její otázku kapitán.
"Promiň, nevnímala jsem tě," omlouvala se Sofie. Najednou se z místa, kde byl Sheppard a doktorka Volkovová, ozvala rána. Peletierová se rychle naklonila díry, kde byla momentálně naprostá tma. "Jste vpořádku?" zavolala do tmy. Vytáhla z kapsy na vestě baterku a posvítila dolů.

Larisa si vzala baterku a svítila podplukovníkovi na práci. Ten jí přiložil dlahu k ruce a začal obvazovat. Mezitím obě hlavy z otvoru zmizely.
"Au," sykla, když Sheppard více utáhl obvaz.
Omluvně se na ni usmál. "Pardon."
"To nic," usmála se na oplátku. Podplukovník Sheppard se jí zamlouval čím dál víc. Skara, Lariso, vzpamatuj se. Máš zlomenou ruku. Nemůžeš teď slintat nad chlapem. A začervenala se jako puberťačka.
Sheppard si jejího rozpoložení všiml. "Co se děje?"
Začervenala se ještě víc. "Ale nic, podplukovníku."
"Vážně?" Usmál se na ni a utáhl obvaz ceklem dost.
Larise se z bolesti udělaly mžitky před očima. "Je mi fajn."
Sheppard si všiml, jak zesinala. "Nevypadáte, že je vám fajn." A snažil se ji podepřít, když v tom doktorka cosi zahuhlala a sklátila se k zemi. Najdemou se oba ponořili do tmy, když baterka, kterou držela Larisa, zhasla.
"Sakra," zaklel pod nos Sheppard a ve tmě po hmatu našel Larisino tělo.
"Jste v pořádku?" Ozvalo se z vrchu a za chvíli je ozářil kužel světla. Když se podíval nahoru, uviděl poručíka Peletierovou.
Hned odpověděl." Doktorka omdlela. Asi jsem to moc utáhl." A dál se věnoval Larise, která mezitím přišla k sobě.

"Spustím se k vám, pane," řekla Sofie, pak se otočila ke kapitanovi. Podala mu svou zbraň. Baterku skousla mezi zuby, aby viděla a začala se spouštět dolů. Jakmile se dotkla nohama země, podplukovník, jenž stále ošetřoval doktorku, na ni spustil:
"Řekl jsem vám, poručíku, že celou situaci mám pod kontrolou. Doktorce se pouze udělalo nevolno. Nebyl žádný důvod, proč by jste se měla jít sem dolů."
"Omlouvám se pane, ale z mého pohledu to tak nahoře nevypadalo. Myslela jsem, když doktorka omdlela, že potřebujete pomoct," Sofii málem vypadly oči, když se podívala na dlahu.
"Váš pohled mě nezajímá. Pokud vám řeknu, že to tady mám pod kontrolou, tak je to snad jasně řečená věc. Rozumíte?" podíval se na ni.
"Jistě pane," povzdechla si Sofie. To vidím, jak to tady zvládáš. Vždyť ti tady omdlela a ta dlaha je..., ještě jednou se podívala na doktorčinu ruku.
"Pokud by jste dovolil, tak bych to dodělala," opatrně navrhla. Nedalo se říct, že by byl podplukovník šetrný v obvazování.
"Když už jste tady," s těmito slovy přenechal Larisu poručíkovi. Sofie si klekla k doktorce Volkovové, nejprve povolila obvaz, poté ho začala rovnoměrně omotávat kolem ruky. Sheppard se zatím začal porozhlížet po okolí.
"Velké štěstí, že to není otevřená zlomenina... Tak hotovo," oznámila Sofie, že je dlaha v pořádku. "Je to jen provizorní, ale na cestu na Atlantis bude stačit."

Podívala se na svou znovuobvázanou ruku. "Děkuju, poručíku." A vsatla a když se jí ztrošku zamotala hlava, opřela se o stěnu. Ale každopádně chtěla pokračovat v prozkoumávání katakomb. Tato lokalita začala být silbná na nálezy. Kostra Wraitha ji lákala.
Když už ji bylo lépe, vydala se směrem do katakomb.
Podplukovník se jí v tom snažil zabránit. "Kam si myslíte, že jdete, doktorko?" Jeho hlas nepřipouštěl žádné odmlouvání, ale Larisa byla i přes své zranění ve vědeckém nadšení. Tento stav Sheppard poznával a moc se mu to nelíbilo.
"Prozkoumat zbytek chodeb, podplukovníku," její tón hlasu také nepřipouštěl žádné ale.
Zakroutil hlavou. "Nikam..."
"Podplukovníku, už jsem v pořádku. Půjde o zběžný průskum. Jak se vrátíme na Atlantis, hodlám doktorku Weirovou požádat o podrobnější průzkum těchto katakomb."
Sheppard rezignoval. "Ok. Ať je po vašem. Poručík Peletierová vás doprovodí. Na průzkum máte dvě hodiny."
Larisa se vítězoslavně usmála. "To mi bude více než stačit." A koukla se na vyčkavající Peletierovou."Poručíku? Jdeme?"

To si snad dělá srandu, nevěřícně koukala na Shepparda. No jistě, tobě se už nechce se s ní přetahovat, protože tě nemusí poslouchat. Tak co ji nehodit na starost mě. Teď jsem ti dobrá... Musím přiznat, že je mi doktorka sympatická. Stojí si za svým názorem a Sheppard se klidně může stavět na hlavu. Alespoň to má jednu výhodu, stoprocentně mám od něj dvě hodiny klidu…, podívala se na něj a věnovala mu jeden ze svých úsměvů. Z myšlenek ji vytrhl až hlas doktorky Volkovové: „Poručíku? Jedeme?“
„E...moment,“ zapnula si komunikátor. „Alexi, hoď mi dolů můj batoh a zbraň, prosím.“ Za chvíli už kapitán házel dolů věci, zbraň ale pro jistotou spustil po laně. Sofie batoh chytila a připnula si ho na vestu. P-90 ji podal podplukovník. Doktorka mezitím netrpělivě přešlapovala.
„Peletierová, do dvou hodin ať vás tady obě mám. Dáte na doktorku pozor, ať neudělá nějakou hloupost. Rozumíte?“ potichu pravil Sheppard Sofii.
„Ano, pane,“ odvětila.
„Budu vám to stopovat, doktorko,“ zvolala s úsměvem směrem k Larise a ukázal na hodinky.
Ještě ji tady začni balit, ušklíbla se Sofie. Snad to bude větší zábava, než studovat kytičky s Brownovou… A rozeběhla se za doktorkou, která už mizela v tmavé chobdě.

Snad ty dvě hodiny budou stačit, pomyslela si Larisa a podívala se, kde se zdržela Peletierová, ale ta už byla u ní. "Á, poručíku, tady jste. Z chvilku budeme u prvního nálezu v těchto katakombách. Dvě kostry, člověk a Wraith. To je poprvý co se Wraitha nebojím." Usmála se.

Sofie se rozesmála. Poslední věta doktorky ji pobavila. "To máte pravdu. Kostra nás sát snad už nebude," zavtípkovala pro změnu Peletierová. Za chvíli došli k ostatkům. Doktorka ihned klekla ke kostrám a začala je studovat. "Co myslíte, jak dlouho jsou tady?" zeptala se po chvíli.

Larisa zhluboka vydechla. Na tuhle otázku odpověď neznala. "No, nějaký pátek tady už leží. Typuju tak tisíc nebo dva tisíce let. Jak se sem zítra vrátíme, tak po zakreslení vezmeme vzorky a pak je podrobíme analýze." Skepticky se podívala na svou obvázanou ruku. "Ať je bude zakreslovat kdokoli, tak já to nebudu." Tahle situace se jí krajně nelíbila. Svěřit tuhle práci někomu jinému se jí moc nechtělo a navíc vždycky ráda kreslila. "Ale dneska přiletět nová antropoložka, tak tady bude mít první úkol."
Snad to nezvoře, pomyslela si ještě v duchu, vstala a vydala se dál, kam se s podplukovníkem nedostala.

"A hlavně taky přiletí nový kuchař. Ten současný je více než úděsný," poznamenala Sofie na doktorčinu narážku, že má přijít antropolog. Poručíkovi připadalo, že je kolem stále větší tma. "Nevím, nezdá se vám, že je tady čím dál hůř vidět?" po chvíli ze sebe vypravila a podívala se na Larisu. Jenže ta jakoby ji neslyšela a rozeběhla se k nástěnné malbě, která byla asi tak 7 metrů od nich. Sofie pouze pokrčila rameny, ten zápal chápala. Vzpomněla si na sebe jak před týdnem dělala první pokusy s novou výbušninou. Tenkrát málem zranila sebe i doktora Becketta, když za ní došel kvůli kontrole popáleniny na rameně.

"Wow!" Vyrazila ze sebe doktorka. "To je nádhera."
Na zachovalé nástěnné malbě byla vyobrazena sklizeň. I přes tento pochmurný obsah Larisu malba fascinovala. Někdo si s tím musel dát hodně práce. Wraithské stíhačky vypadaly jako živé a celkově malby byla jakoby živá.
Jakmile k ní došla Peletierová Larisa se s ní podělila o své nadšení.
"Není to krása?"

"Musím uznat, že je to vyobrazené do detailu. Až mě z toho přejel mráz po zádech," Sofie se mírně zachvěla. Ne, že by měla strach, ale něco ji tady nesedělo. Možná to byl jen špatný pocit. "Doktorko, nebude vám vadit, když bych se tady trochu porozhlídla?" zeptala se. "Prosím, nikam odtuď nechoďte, dokud se zase nevrátím, dobře?" doktorka Volkovová se na ni podívala, kývla a dál studovala malbu. Sofie se vydala na malý průzkum. Instinktivně si dala zbraň do pohotovostní polohy. Chodba se začala rozdělovat do dalšich. Šla stále rovně a čas od času nahlídla do postraních místností...

Kolem dokola se to zdá být opuštěné, ale přesto se mi to tady nějak nezdá. Asi jsem se fakt paranoidní, nebo se zbláznila, povzdychla si Sofie. Měla bych zkontrolovat doktorku.
"Jak to tam u vás vypadá, doktorko?" řekla do vysílačky a nahlédla do dalši místnosti. "Doktorko, slyšíte mě? Myslím, že tady pro vás něco mám. Vypadá to na tři celé kostry a několik neidetifikovatelných pozůstatků... Počkejte doktorko, nemyslím si, že je dobrý nápad, aby jste tady chodila sama... Při vší smůle, k tomu co se vám stalo... NE, já si pro vás příjdu. Čekejte tam," vypnula vysílačku a vydala se zpět.

"Čekat! Čekat!" Zvolala Larisa ve svojí mateřštině a vydala se poručíkovi v ústrety. Byla přesvědčená, že tady už nějaké to tisíciletí nebezpečí nehrozí. Major Peletierová zbytečně malovala čerta na zeď.
Archeoložka po chvíli došla k místu kde se chodba rozdělovala. Hmm, babo raď.
Podívala se do jedné z nich a uviděla v ní světýlko. "Poručíku?"

"Poručíku?" uslyšela z míst kde se chodba rozdělovala. Byl to hlas doktorky Volkovové. Jakobych jí neříkala ať na mě počká. Ještě by se mohla ztratit a co pak... "Už jsem skoro u vás doktorko," zvolala a rozrběhla se. Zastavila až u Volkovové. Ta si očividně vydychla, že ji vidí. Upřímě vzato, Sofie si hodně zhluboka vydechla. Představa, že by se měla s doktorkou nahánět někde v podzemním labyrintu se ji ani trochu nezamlouvala. "Říkala jsem vám, že na mě máte počkat. Co kdyby jste se někde tady ztratila?" udýchaně na ni vyhrkla.