13. 4. 2005, pátek, 7:56

"Zas takovej kus jsem neušla," řekla na svou obranu Larisa a raději svedla téma jinam. "Kde máte ty nebožtíky, poručíku?"

"Tak pojďte, ukážu vám je," pokusila se o úsměv Sofie. Byl sice mírně křečovitý, ale při světle baterek to nebylo poznat. Vydaly se k místnosti kde, jak doktorka řekla, odpočívali nebožtíci. Cestu strávili mlčky. Po chvíli konečně došli k cíli. Doktorka si, k údivu Peletierové, nejprve prohlédla celou místnost a teprve až pak kosti. Jednu která byla o hodně dál než ty ostatní zvedla a začala si ji prohlížet. Sofie začala zkoumat podivné škrábance na stěnách místnosti.

"Tady jsou," vyrazila ze sebe, když světlo baterky spočinulo na jedné z koster. Larisa si k nim přidřepla.
"Vypadá to na lidi," soudila tak podle pozůstatků. "To bude práce." Povzdechla si a stoupla.
Chtěla pokračovat dál, když ji něco napadlo. Mohla by si to prozatím tady natočit na kameru. Se svou myšlenkou se svěřila poručíkovi Peletierové. "Nejspíš si zajdu pro kameru. Počkáte tady nebo mi budete dělat ozbrojený doprovod?" Nemohla si odpustit.

"Sice bych měla jít s vámi, ale věřím ve vaše orientační schopnosti. Takže ať jste brzo zpátky," dala zelenou doktorce s mírnou ironií v hlase. Doktorka vyšla z místnosti, Sofie se za ni nakonec rozběhla. "Tak mě napadá, kde máte vlasně tu kameru?" ukázala na její obvázanou ruku.

"V batohu," odpověděla Larisa, "ale snad tam zůstal kapitán Merwik a kameru mi podá. Nebojte se o mě." Schovívavě se usmála a zanechala poručíka samotnou v chodbě.
Po chvíli došla k otvoru. Bylo poznat, že se kapitán Merwik v době jejich nepřítomnosti činil. Díra byla zajištěna a dokonce místo lana byl provazový žebřík. "Eto super," zamumlala si sama pro sebe a pak dále anglicky zakřičela. "Kapitáne? Jste tam?"
Ve zlomku sekundy se v otvoru ukázala hlava kapitána Merwika. "To jste vy, doktorko? Kde máte poručíka Peletierovou?"
"Čeká na mě v katakombách. Byl byste tak laskav a podal mi kameru? Je v batohu."
"Okamžik," a hlava na chvíli zmizela, ale netrvalo to dlouho a byla zpět. "Chytejte."
"Díky," řekla, když chytla pouzdro s kamerou a hned ji vytáhla a zapla. "Co se děje nahoře?"
Kapitán se ohlédl přes rameno. "No doktorka Brownová sbírá vzorky stejně jako doktor Adams. Doktor McKay se svou prací už zkončil a teď čeká na ostatní a dělá společnost podplukovníkovi."
Larisa se usmála. "Díky za info, kapitáne. Už půjdu. Za hodinu jsme zpátky." A s těmito slovy se vydala zpět, kde zanechala Peletierovou. Po cestě se ještě zastavila u pozůstatků člověka a Wraitha a u nástěnné malby, které detailně natočila a vyfotila.
Když přišla k majorovi čekající u rozbýhajících se chodeb, řekla: "Byl tam kapitán, který mezitím bůh-ví-odkud vyhrabal provazový žebřík. Takže se odsud dostanu v pohodě."

"Skoro vždy něčím překvapí. Ani já nechápu jak to dělá," uznala Peletierová. Vydaly se spolu svižným krokem k místnosti. Sofie se podívala na hodinky. V podzemním komplexu byly něco málo přes hodinu. Po chvíli došli na místo. Doktorka nejprve celou místnost detailně natočila a zároveň okomentovala nález, poté se dala do focení. Peletierová celou dobu stála na chodbě. Sakryš, potřebovala bych si odskočit. Za to může bez tak to kafe. Tady ale budeme ještě skoro hodinu... Záchod tu určitě někde je, ale pochybuju, že po tolika letech bude ještě v použitelný... Teda, určitě je použitelný, ale v jakém stavu. Raději nad tím nebudu přemýšlet, nebo se mi bude chtít ještě víc, přemýšlela Sofie. Po chvíli si vzpoměla na svůj žalůdek. Od rána v podstatě nejedla a hlad se začal ozývat. No fajn, ještě tohle mi scházelo. Dneska mám prostě mizerný den...Ještě, že mi dal Merwik nahoře ten oběd. Doktorka taky určitě ještě nejedla...
"Doktorko, tak mě napadá, jestli si nechcete udělat na chvíli pauzu. Nevím jak vy, ale můj žalůdek by i něco zakousl," vykoukla na Volkovovou. Sundala si svůj batoh a vyndal z něj dva toastové chleby. Doktorka vypadala, jako by se rozmýšlela. Ale nakonec i u ní zvítězil hlad a vzala si toust, který ji Sofie podávala.

Larisa si obezřetně vzala nabýzený toust. Snad není s masem, blesklo ji hlavou a podívala se dovnitř. Po mase ani památky, toust byl sýrový. S chutí se zakousla. "Spasiva," poděkovala s plnou pusou.
Jakmile uviděla zmatený výraz Peletierové, uvědomila si že na ni promluvila rusky. Polkla sousto. "Ehm, promiňte. Děkuji za ten toust. Měla jsem šílený hlad, ale v zápalu jsem ho jaksi nevnímala."

"V pořádku," usmála se Sofie. Pobavilo ji, že se doktorka zapomněla a promluvila svou mateřtinou. "Omlouvám se, ale víc toho sebou nemám," řekla, když viděla jak Volkovová zhltla sýrový toust. Teď se pro změnu nechápavě podívala doktorka na Peletierovou.
"Poručíku, za co se omlouváte?" zeptala se ji.
"Vidím, jaký máte hlad. Taky mě mohlo napadnout vzít jídlo, když podplukovník řekl, že máme dvě hodiny na průzkum. Tohle bych sebou vůbec neměla, když by mi ho nedal kapitán," vysvětlovala Peletierová. No jo, to jsou vědci. Když se pro něco nadchnou, jde vše okolo nich. Asi by jsme se měli dát zase do práce, nebo to nestihnem do "Sheppardova limitu", řekla si pro sebe Sofie. "Tak se dáme zase do práce, ne?"

"OK, poručíku," Larisa se vydala i s Peletierovou dále jinačí chodbou, která vedla z místnosti. "Snad se neztratíme."
Po chvíli došly do další místnosti. Ne, nebyla to místnost, ale spíš jeskyně. Světlo jejich baterek tak tak dosáhlo na další konec jeskyně.
"Tak tady se nejspíš všichni schovávali před Wraithy. Vypadá to na konečnou." A s těmito slovy se vydala na průzkum. Jeskyně byla opravdu rozlehlá. Na několika místech našly nádoby, ve kterých svého času byly nouzové potraviny. A i pár pozůstatků se tu objevilo.
Larisa si k nim klekla, aby je prozkoumala. "Lidské kosti to nejsou, nejspíš zvířecí." Zamumlala si pro sebe.
"Doktorko," zavolala na ni Peletierová z druhé strany jeskyně. "Něco tady pro vás mám."

"Zřejmě to bude další Wraith, podívejte, " zavolala na doktorku, která se vydala jejím směrem. "Vypadá, jakoby si právě užíval hostiny a někdo, nebo něco ho zabilo." Posvítila na pozůstatky, kterých bylo hned několik. Všechny jakoby se snažily uniknout svému osudu, ale byly zahnány do kouta. "Podívejte, vypadá to, že ho někdo střelil do zad," ukázala doktorce, když za ní přišla.
"A to jste poznala jak?" zeptala se jí nedůvěřivě.
"Vidíte tady ty tmavé čmouhy na žebrech? Tak tedy, pokud víme, Wraithové mají schopnost regenerace... Něco podobného jsem viděla na jedné planětě, kde jsem dělali průzkum. Je to podobné substanci, která je velmi koncentrovaná do malého výboje, který je schopen zabít teoreticky i Wraitha. Lépe řečeno, zabrání mu, aby se zregeneroval a ten tím pádem zemře," dokončila výklad Sofie.

"Ehm, Tak to je divné," tohle ji na místní populaci nějak nesedělo. "Nevypadá to, že místní byli tak vyspělí, aby měli zbraně, které hned zabijou Wraitha."
Společně s poručíkem si klekly k neboštíkům, aby je lépe prozkoumaly. Stejným způsobem byli zabiti i další Wraithové. "Ničeho se nedotýkejte, poručíku. Zítra to prozkoumáme a možná najdeme náboje. Nejdříve to musíme zakreslit." Zamyslela se. "Poručíku, umíte dobře kreslit?"

"Ehh...upřímě, krajiny mi nikdy moc nešly," zašertovala Sofie. "Ale vy myslíte zakreslit tohle, že? Nevím, nekreslila jsem strašně dlouho."
"Tak to zkuste," podávala ji doktorka tušku a deník, kam si psala a zakreslovala potřebné údaje. Peletierová si věci opatrně vzala. Postavila se tak, aby měla dobrý přehled a dala se do zakreslování. Doktorka zatím pustila do zkoumání ostatních koster a jejich pozůstatků. Po nejaké době přišla Sofie za Volkovovou.
"Co myslíte?" ukázala ji svůj nákres. Doktorka se zvědavě podívala, poté se podívala se poručíka.

A pak její zrak sklouzl na kostru a znovu na papír. Kostra papír, kostra papír. "Ehm, poručíku, tak to asi nepůjde." Nakreslená kostra ji připadala jako od nějakého surrealistického mistra. "Možná časem by to šlo." A podívala se na hodinky. Za minutu jim měly vypršet dvě hodiny dané Sheppardem na průzkum. "Asi bychom se měly vrátit, poručíku. Dvě hodiny právě uplynuly." A potlačila myšlenku na ještě jednu neprozkoumanou chodby. No, bude to muset počkat do zítřka.

"Já vám říkala, že to nedopadne dobře. Kdy jsem naposledy takhle kreslila si ani nepamatuju. Jo takhle chemické vzorce a nebo nákresy výbušnin, to už je jiná," balila věci Peletierová. Doktorka se začala smát.
"Co je vám na tom směšné, doktorko?" zeptala se Sofie.
"Ale nic, jen že jsme teda povedená dvojce," se smíchem odpovídala Volkovová.
"To jsme...," přitakala poručík a podívala se na hodinky. "Hotovo, vše sbaleno. Můžem se vydat na cestu."

Jakmile doktorka s poručíkem přišly k otvoru, podplukovník Sheppard už na ně čekal. Jeho vrabčí hnízdo na hlavě bylo to první co uviděly, když na ně promluvil. " Máte zpoždění." Vyčetl jim.
Na tuhle větu byla Larisa už připravení, tak ji nijak nepřekvapila. "Nebojte se, podplukovníku. I když jsme tady dole na Wraithy narazily, tak už nám nemohli ublížit. Leží tady pár jejich kostřiček."
Shepparda jejich prohlášení zaujalo. "Ta jedna nebyla poslední?"
"Da," odpověděla, "a zemřeli nějakým zvláštním způsobem."
Slova se ujala poručík Peletierová.

"Vypadá to, že je zabila nějaká zbraň, která zabrání tomu, aby se zregenerovali. S něčím podobným jsem se už setkala na jedné planetě. Ale s doktorkou jsme se shodly na tom, že tato civilizace nebyla zdaleka na takové technologické úrovni, aby něco takového sestrojili," vyvětlovala Sofie zatím co se doktorka snažila vylést na povrch. S pomocí podplukovníka Shepparda se ji to zdárně povedlo. Když vylezla Sofie vzal si ji stranou Sheppard.
"Jděte k jumperu, za chvíli za vámi dojdeme," řekl John, poté se otočil k Peletierové. "Poručíku, na slovíčko!"
"Ano, pane," přistoupila k němu.
"Můžete mi to vysvětlit?" zeptal se důrazným způsebem.
"Vysvětlit co, pane?" nechápala Sofie.
"Tak vy nechápete, Peletierová. Jak to, že jste nechala doktorku dole samotnou a dokonce jste ji nechala se volně pohybovat. Neměla jste se od ni ani na minutu vzdálit," skoro na ni křičel.
"Omlouvám se pane, ale doktorka je přece dospěla a nepotřebuje vodit za ruku. Vzdálila jsem se od ní, když jsem prováděla malý průzkum..." ospravedlňovala své chování Sofie.
"Jaký malý průzkum. Dal jsem vám rozkazem, že na ni máte dát pozor," skočil ji do řeči podplukovník.
"Já na ni dávala pozor. Pokud se vám to nelíbí, tak jste tam s ní měl jít sám. Sakra, já nemůžu za to, že má doktorka vlastní hlavu a nebudu za ní lítat, kamkoliv se jí zachce," neudržela se Sofie.
"Jak to se mnou mluvíte, poručíku. Doktorka Volkovová je skvělý vědec a je to vaše práce. Co kdyby se jí tam něco stalo... Tohle bylo přímé porušení rozkazu, který jsem vám dal. Doufám, že se to už nebude opakovat. Jinak to budu nucen nahlásit doktorce Weirové. Rozumíte!...Rozumíte?" zeptal se ji ještě jednou, když neodpovídala.
"Ano, pane," s velkým sebezapřením odpověděla.
"Jdětě už," ukazal směrem k jumperu. V Sofii to jen vřelo.
To je fakt idiot, co si o sobě vůbec myslí. To si na mě kompenzuje svoje mužství. Bože, jak já bych mu vrazila a nebo ho nechala vyletět. Stačilo by zmáčknout jedno tlačítko..., šla rychlým krokem k ostatním. Když ji kapitán Merwik uviděl jen pokrčil rameny.
"Kde je doktor Adams?" zeptal se naštvaně podplukovník. "Neříkal jsem všem, že se tady sejdeme ve tři hodiny?"
"Říkal, že si jen pro něco odběhne," oznámil mu Revens.
"No fajn, teď tu kvůli němu skejsnem o něco dýl," řekl si pro sebe Sheppard. "Peletierová, vy tady s Revensem a ostatními vědci zůstanete. Ostatní jdou se mnou," po chvíli rozhodně prohlásil a vydal se hledat chudáka Adamse. Za chvíli se vrátili i s nešťastným doktorem, jenž se celou cestu podplukovníkovi omlouval za spoždění. "Jsou tady všichni?" zeptal se Mckeye. Ten to odsouhlasil.
"Tak panstvo nastupovat," oznámil všem.
Atlantis

Když se obě dostaly napovrch, vzal si podplukovník poručíka Peletierovou stranou.
Mezitím si Larisa šla sbalit své věci. Kameru zabalila do batohu, který si opatrně se zaťatými zuby hodila na záda. Potom zabalila všechny své věci do krabice společně s předměty, které našla při povrchovém sběru.
"Kapitáne Merwiku?" Houkla na opodál stojícího kapitána.
Ten k ní přišel. "Ano, doktorko."
Koula se na bednu. "Byl byste tak hodný a vzal mi tu bednu?"
"Jistě," usmál se a vzal bednu ze země. "Uff, ta je těžká."
Larisa se usmála. "To je tíha historie, kap...," větu nedokončila, když uslyšela Shepparda jak skoro křičí na poručíka Peletierovou. "Co se to děje?"
"Netuším," pokrčil rameny.
Larisa se vydala k jumperu. "Snad to nebude nic vážnýho."
U jumperu se to hemžilo vojáky a vědci, všichni už byli připraveni vrátit se na Atlantis.
"Bože moj," vyjekla, když se podívala do jumperu, který byl skoro z poloviny zaplněn místní vegetací. Larisa si najednou připadala, že se celou dobu flákala.
Po chvíli se vrátil podplukovník a za ním se šourala zamračená Peletierová v doprovodu kapitána Merwicka.
"Jsme tady všichni?" Zeptal se Sheppard doktora McKaye.
Ten přikývl.
"Tak, panstvo, nastupovat," zavelel a posadil se do křesla pilota, místo po jeho pravici zaujal McKay.
Po chvíli se puddle jumper zvedl a vyrazil směrem hvězdná brána.
Atlantis